Občas si něco přečtu a s údivem zjistím, že to dotyčný napsal za mě. Například v knížce Léta prostoty:
- Jak sklonila hlavu (Daisy – manželka), aby si zapálila cigaretu, všiml jsem si, že má tři brady. Také jsem nedávno postřehl, že úmyslně poškodila naši váhu v koupelně; ta má nahlas vyslovit hmotnost, ale už nemluví. Na nákup oblečení ji nedoprovázím od chvíle, kdy ve zkušební kabince v Primarku dostala záchvat vzteku, protože zůstala vězet v blůze velikosti 14 a vedoucí ji z oděvu musela vystříhat. Celou cestu domů opakovala: „Nechápu to, mám velikost 12.“ Dokonce i můj přítel Nigel, který je slepý, ale vidí tvary, nedávno prohlásil: „Panebože, Daisy tloustne. Tuhle za mnou přišla a já myslel, že se to hýbe moje kůlna.“
(Adrian Mole – Léta prostoty, Mladá fronta, Praha 2011)
Líp bych to popsat neuměl! Navíc je vůči nám – mužům nespravedlivé, že čím rychleji a výrazněji ženám kyne břicho a stehna, tím úměrně se zmenšuje poprsí. Jako by se vše s přibývajícím věkem přelévalo níž a níž.
Sice mi jedna přidrzlá kamarádka odpověděla: - No, ty vaše vytahaný koule až pod kolena taky neposkytují žádný vrcholný zážitek!
Ale jak se říká, inteligenta nemůže urazit vůbec nic.
Ženy kynou a nějak se nám fyzicky odcizují. Jen podotýkám: kdyby tuhle úvahu náhodou četla má žena, předem ji ujišťuji, že to ani vzdáleně není pojednání o ní (jak se rády domnívají zejména její kamarádky), ale je to VÝHRADNĚ o těch druhejch! A to platí, prosím, o všech mých příspěvcích až na věky věků, amen!
