Proč nemluvíme jak nám zobák narost´? Przniči českého jazyka napříč ministerstvy se hodně snaží, aby z lidí ze svého oboru dělali naprosté idioty.
Například nastoupíte do nemocnice. A přijde sestřička se zprávou, že vás musí edukovat. Každý normální člověk se vyděsí, co že mu bude zlého a příšerného dělat, zvláště když se tváří tak sveřepě.
- Jdu vás edukovat, zopakuje.
Opravdu nevím, co jí mám po této informaci nastrčit; zda ruku nebo jinou část těla…
Pak zjistím, že mě jde pouze „poučit“, ale už nesmí říkat poučit, nýbrž edukovat. Prý je to tak ve směrnicích, které musí dodržovat.
V mateřské školce mě paní ředitelka zase s vážnou tváří informovala, že právě provádí evaluaci. Připomnělo mi to jisté podobné slůvko ze sexuální oblasti, takže jsem na ni zíral poněkud hloupě.
- Co prosím?
Dělám evaluaci. Pak mě ještě čeká autoevaluace.
- Proboha, a kdo vám to udělal? zeptal jsem.
- To chodí předpisy s dotazníky. Dřív se tomu říkalo hodnocení a sebehodnocení, ale to už asi dnes zní příliš obyčejně.
Další kolegyně (středoškolská učitelka) má „ze shora“ nařízeno, že v rámci mentoringu se ona jako mentor věnuje svému menté. Zkrátka zkušenější se věnuje méně zkušenému, ale takhle prostě se to už neříká.
Jó, na ministerstvech musí u vymýšlení nových metod práce, směrnic a nařízení sedět šílení zoufalci. Je to však pochopitelné: čím větší pitomost vymyslí, tím vše vypadá promyšleněji. Neráčili by však soudružky a soudruzi z pražských ministerstev jít raději občas pomáhat do zemědělství či vykonávat nějakou mnohem užitečnější činnost? Asi ne, že?
