Když mi má desetiletá dcera pošle po internetu například chrochtající růžové prasátko, kterému od rypáčku lítají srdíčka s nápisem Jsem malý špindíra!, docela mě to potěší.
Jen doufám, že jí to časem přejde. Občas spolu procházíme po hračkářství a nestačíme se divit, co všechno je vůbec možné vymyslet. Zejména výrobci z Číny mají estetické cítění na neobvykle „vysoké úrovni“. Přesto ani já někdy neodolám. Například jsem zakoupil plastického soba, kterému po stisknutí ocásku vypadne ze zadku bobek v podobě bonbónu do misky s nápisem Merry Christmas. Navíc u toho i zachrchlá pár tónů vánočního šlágru Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas… Je ale pravda, že jsem s tímhle sobem nezabodoval ani u dcery. Hlavně jí však asi vadilo, že v tom zvířecím tělíčku je těch bonbónků relativně málo. Kyblík lízátek by byl přijat vstřícněji.
Vtíravý kýč snad rozpoznat dovedu, ale sám se často stávám jeho obětí. Zejména, když chci z recese „potěšit“ nějaké přátele. A po tetě dokonce vlastním i obraz chaloupky u lesa, před kterým se pase jelen se srnkou. Krásné, milé a naivní. Stejně jako ti všichni poctiví sádroví trpaslíci v zahrádkách. O umělohmotných sériových trpaslících to však netvrdím. Nechci však brojit proti kýči, pouze nepřestávám žasnout, v jakých absurdních podobách se zhmotňuje dokonce i na zcela virtuálním internetu.
Projížděli jste si někdy stránky různých lidí a to, co si přeposílají, aby potěšili druhé? Nekonečně bláznivých nevkusností je například na www.Lidé.cz. Jen namátkou: západy slunce, mladý pár lidí v objetí, jednorožci v měsíčním svitu, tančící víly na louce, pejsánci, koťátka, delfínci… Navíc se na mnoha obrázcích třpytí hvězdičky a často jsou u toho i básničky. Třeba Láska je největší zázrak!, Miluji tě, drahoušku!, Jsi můj mourek nejsladší, I love…
Samozřejmě existuje na internetu též mnoho kazisvětů, kteří svými fórky nabourávají zaběhnutá klišé a snaží se milovníkům hezkých obrázků škodit. Nic jim není svaté a jsou schopni rozkošné štěňátko se svítícím čumáčkem nemilosrdně digitálně rozčtvrtit a umístit ho třeba na štědrovečerní stůl s nápisem: Jezte psy, podpoříte světový mír! Je ale pravda, že nerozčtvrcená štěňátka stále převládají.
Kýč žije, protože je milý a líbivý. A kýčařky a kýčařky budou, i když to před nimi nesmíte říkat moc nahlas. Letošní Hlavní cenu českého kýče u mě však vyhrála dvojice, která dává na prdel všem příznivcům dobré hudby včetně takových exponátů, jako je Michal David či Helena Vondráčková. Jmenují se Eva a Vašek. A škodí (předávají radost a dobrou náladu) – vyberte si dle libosti. A je obdivuhodné, s jakou vervou a zarputilostí se dokázali (i přes vytrvalý odpor hudebních kritiků a médií) prosadit. Dle mého, ať si zpívají třeba na Řípu, hlavně ať to vím včas, abych se ten den tomuhle místu vyhnul obloukem. Kdo je chce poslouchat, prosím, ať si poslouží (musí to být nebetyčný vůl!). Když je ale vídám každou chvíli v televizní reklamě, která mi tvrdí, že bez Evy a Vaška nemohu být šťastný a měl bych si proto okamžitě objednat jejich dalších dvacet nových cédeček plus jedno dévédéčko s černomořskými hity zdarma, chce se mi brečet. A vůbec ne nad Evou a Vaškem!
Reklamní televizní čas je velice drahý. Když však na jeho pronájem máte, následné zisky z prodeje jsou nepoměrně vyšší. Mimochodem, víte, že výrobní cena CD či DVD je okolo pěti – osmi korun? Samozřejmě záleží na výši nákladu. Čím vyšší náklad, tím je cena konečného výrobku nižší. Ale vůbec nezávidím Evě a Petrovi (nebo jak se ta naše nejprodávanější star v Česku vlastně jmenuje) a jejich schopným prodejním zástupcům. Ať si vydělají, co jim patří! A ať si v rámci vyšší prodejnosti u toho třeba jódlují. Mě však děsí jejich prodejnost. Buď u nás v hudební branži nic lepšího nemáme, nebo jsou místní milovníci dobré muziky hluší na kvadrát. Bacha na ně! Nakonec, on by stačil i Mozart. S.O.S. Spaste naše duše! Nevědoucí pravděpodobně nevědí, co činí…
Nebo v rámci úspor ve státním rozpočtu rovnou zrušme na všech typech škol hudební výchovu. Mám totiž takový neodbytný pocit, že je většině národa stejně k prdu!
