O zvednutém prkénku se již napsalo dosti rozborů. I v mé škole na společné učitelské toaletě (máme to jako v seriálu Ally MacBealová) visí na stěně názorný obrázek, který jasně ukazuje, co se stane, když si někdo z mužů – kantorů nezvedne prkénko…
O tom ale psát nechci, neboť bych byl opět obviněn, že jsem úchyl a nikdo mě nechce. Přesto je čůrání poměrně častou a veselou záležitostí, se kterou se musíme vyrovnat napříč pohlavími. Pamatuji na slavné doby kolektivních autobusových výletů, kdy se občas zastavilo u lesa a byl vydán povel, kdo má jít napravo a kdo nalevo. Ty nejstatnější ženy pak úprkem běžely mnoho set metrů, aby vykonaly kdesi v dálce svoji malou potřebu. Jistá osoba uběhla kvůli této záležitosti od autobusu snad několik kilometrů, takže se ztratila a než jsme ji našli, nabrali jsme pořádné zpoždění. To pak jezděte do Prahy za kultůrou! Je přitom zajímavé, že čím starší a prdelatější dámy, tím dále a hlouběji běží do lesa. Nechápu…
Hezký zážitek jsem zažil v dánské Kodani na hudebním koncertě pod širým nebem, který byl spojený s pivní slavností. Původně se dámy i pánové poslušně řadili k přenosným kadibudkám. Se vzrůstající mírou alkoholu v krvi však mířili rovnou za ně. Muži až ke plotu, dámy o poznání blíž. Čím víc se však pilo, tím častější byl odchod na malou. Holky pak vytvářely neprostupnou řadu čůrajících těl a my je museli překračovat, abychom se včas a bez újmy na močovém měchýři dostali na svoji zadní pozici. Kouzelné!
Slavné a památečné „chcaní“ provedl otec mého kamaráda. Kdysi na nějakém výletu do hor po československo-polské hranici si odskočil za hraniční kámen. Zde byl zadržen bdělými polskými pohraničníky, obžalován jako „narušitěl graničny“ a pod ostře nabitými samopaly odveden do údolí na polské straně. Tam byl podroben náročnému křížovému výslechu. Do Čech byl přivezen až druhý den ráno a předán místní policii jako osoba v Polsku již nežádaná. Mimochodem, tohle mu jeho manželka vyčítá dodnes! Způsobil jí velké trauma a „psychiku“, neboť se musela z hor vrátit domů do Hradce Králové sama autobusem, zatímco jejich auto parkovalo pod horami a dědek byl díky vlastní blbosti hnán s postrkem do cizáckého vězení na výslech. Dnes už takové dobrodružství na česko-polské hranici nezažijete!
Jiný můj kamarád (státní zástupce) rád vypráví, jak za bolševika řešil velmi časté a do puntíku téměř totožné kauzy s označením „napadení veřejného činitele“. Zejména mladí a nezkušení soudruzi orgánové z Veřejné bezpečnosti často legitimovali podnapilé soudruhy ve chvíli, když někde veřejně močili.
- Neprodleně předložte občanský průkaz! Legitimujte se! rozkázali.
Jenže se neprodleně legitimujte, když jste v nejlepším a obě ruce máte zaměstnané.
Pokud však výtržník potřebu nepřerušil a „provokativně chcal dál“, požadovali příslušníci občanský průkaz opakovaně a mnohem důrazněji. A právě v tomto okamžiku se pravidelně stávalo, že je nebožák na plnou hubu poslal do prdele. Pak byl ovšem vzápětí obviněn z napadení veřejného činitele a dále popotahován. A sakra musel vysvětloval, co tím svým neomaleným výrokem myslel a zda nemá i nějaké další případné připomínky k socialistickému zřízení a vůbec ke všem bratrským státům se Sovětským svazem v čele a nikdy jinak!
A ještě poslední z celé řady podobných historek z „malé strany“. Jednou jsme se vojně vraceli v partě z hospody na útvar. Byla noc, tma jako v ranci. Cestou jsme se několikrát museli společně otočit ke keříkům a pokorně vrátit vypité pivo přírodě. A nezapomenutelný Slovák Vlado Šuráň při tom náhle příšerně zařval a současně odskočil snad metr do výšky a metr do dálky. Něco se mu tam totiž zakouslo. Pes to určitě nebyl. Snad lasička, nebo čert ví co. Když zařval, zvíře se leklo a pravděpodobně odskočilo taky. Dodnes netušíme, s jakým zvířetem si ho spletlo. Ale zážitek to byl traumatický, byť vlastní činný orgán mimo otištěných zoubků žádnou další újmu neutrpěl. Dodnes jsem však od této příhody opatrný. A pokud už musím někam k plotu či ke keři, nechávám si raději mírný odstup. Vyděšené divoké zvíře je často velmi nebezpečným útočníkem. A vysvětlujte to doma, že se, bohužel, už žádné postelové hrátky nikdy odehrávat nebudou…
