Majitelé zejména městských psů se dělí na dva tábory: ti, kteří po svém miláčkovi uklízejí, a ti, kteří to ignorují. Přiznávám, že dle okolností patřím mezi obě skupiny.
Slušný pejskař nosí u vodítka nebo v kapse igelitový sáček. Jiní jednorázové igelitové rukavice. Další obojí. A jsou tak důkladní, že dnes jsem se při pohledu z okna vylekal. U keře stál podivných chlap a velice pečlivě si natahoval dlouhé gumové rukavice. Z dálky to vypadalo, jako by se chystal ohledat rozkládající se mrtvolu. Opatrně se rozhlížel ze strany na stranu. Pak dlouze hleděl pod keř. Je to jasný – u našeho domu se stala vražda! Jenže pak se sehnul, uchopil psí hromádku a šup s ní do pytlíku. Hodný pán. Teprve poté se objevil i obrovský pes, takže chápu, že gumové rukavice byly na místě. Mnohem horší jsou ignoranti, kteří stojí nedaleko psa, který vykonává potřebu, ale tváří se, že to vůbec není jejich miláček. Nebo předstírají, že si pouze odskočil na malou a to další jaksi přehlédli, neboť je právě nejvíce zajímá kumulace mraků na obloze.
Já obvykle používám černé igelitové pytlíky, které rozdává města za naše příspěvky za psa. Horší je, když sáček nemám, nebo použiji ten jediný, zatímco pejsek má stolici na pokračování, tzv. český seriál. Prekérní situace nastane zejména ve chvíli, kde jsem před domem a z oken čumí báby. Jsa občas bez pytlíku, musím díky nim sehrát etudu, že sáček vlastním, shýbám se k zemi, lehce i přičichnu a ztepilým krokem zamířím s imaginární kořistí k popelnici, aby mě sousedky nepopotahovaly a nedostal jsem se do řečí. Občas jsem se ale přistihl, že i já sleduji, kde odklízí, a kdo ignoruje.
Jiná situace nastane, když prší, nebo je venku tma. Ideální je obojí. Nikdo vás nevidí a vy se můžete sám sobě omluvit, že ani vy nevidíte. Protože hledat v noci za deště psí hovínko ve vysoké trávě je snad ještě nesnadnější než hledat onu pověstnou jehlu v kupce sena. Navíc seno voní a příliš vás nezaprasí, pokud zrovna neleje jak z konve.
Dokonce jsem objevil zajímavý fakt: co město, to jiný pytlík na hovínka. Například v Opočně měli pytlíky papírové s různými obrázky a vtipy. Tak jsme s dcerou běhali po městečku a sbírali různé varianty. Musí to být zajímavé hobby, vlastnit sbírku pytlíků na psí hromádky, kulantně řečeno. Kdybych je sbíral, určitě bych si je lepil do alba.
Navíc mám problém, že mnou venčení psi nejsou moji. První patří mé dceři, druhý dceři mé přítelkyně. Když jsme vyhnáni se vyvenčit, beru to jako určitý ústrk. Mně se na rozdíl od psa nikdy ven nechce. Navíc tuším, co mě čeká. Jít ven a čekat na psí hovínko. To je fakt zábava na hovno! Jenže také vím, že kdybych neodklízel, byl bych za ignoranta. Navíc bychom okolo paneláku doslova šlapali, dámy prominou, ve sračkách. Takže převážně odklízím a zle se tvářím na ty, kteří to neustále ignorují. Jenže život není vůbec spravedlivej. Mnohokrát se mi stalo, že jsem do jejich neodklizené hromádky šlápl právě já. Pak se nedivte, že raději mám kočičku Elišku a běhám s pytlíkem ke kočičí toaletě v klidu a v pohodě bez přísného zraku veřejnosti a sousedek, kteří nemilují žádné zvíře, pouze samy sebe.
