Přišel za mnou kamarád Rakvář, jestli nechci na vernisáž. Pojede i jeho manželka a pes. Nu což; kultury není nikdy dost! Navíc na slušných vernisážích rozlévají zadarmo víno, tak proč bych nejel?
Horší bylo, že vernisáž se konala někde na konci světa a my tam museli jet Rakvářovým autem. Vlastní starýho Opla, co vypadá jako modrej nafouknutej kotel. Aby kámoš ušetřil, má v něm i alternativní pohon na plyn. A jelikož to nikdy nejezdilo dle jeho představ, vrtá se v tom tak často, že tohle monstrum už léta trucuje a jezdí si, jak se mu zachce.
Když se pro mě rodinka stavila, bylo znát, že nejsou v nejlepší pohodě. Pes nemluvil na Rakváře, ani na jeho ženu Mácu, Máca nemluvila na Rakváře ani na Bertíka, což je ten jejich „divnej pes á la pouliční směska“, Rakvář mluvil pouze se mnou a oba další členy osádky povýšeně ignoroval. Mám rád, když si lidi a zvířata rozumí, tak jsem se cítil v jejich cisterně na čtyřech kolech fakt jako doma! Ke všemu měl Bertík střevní problémy. Prděl. Chápu milostivé čtenářstvo, že podobné informace jsou ubohé a trapné. Ani já podobné „kameňáky“ v oblibě nemám. Jenže Bertík fakt prděl, což vyvolalo následnou lavinu dalších katastrof a nesnází.
Zprvu jsme se sice tvářili, jako že nic. Pouze okénka na všech čtyřech stranách automobilu klesala níž a níž, i když venku vládla vichrná sibérie. Jenže pach se rozlézal a byl stále dotěrnější. Když jsme konečně projížděli kolem nějaké louky u lesa, Máca poručila zastavit, aby se Bertík proběhl.
Rakvář se vyčítavě podíval na hodinky a pak milostivě otevřel psovi dveře. Ten na nic nečekal a okamžitě vyrazil na prohlídku nového rajónu. My rovněž vystoupili, abychom se nadechli a vyvětrali. Však nás málem síla čerstvého vzduchu porazila. Jenže vysvětlujte psovi, aby v autě neprděl a počkal s tím až na vernisáž! Pes se nevracel, tak jsme si zapálili cíga. Napjatá atmosféra se pomaloučku zklidňovala a brzy mezi námi opět zavládla přátelská selanka. Přesně do chvíle, než se objevil pes. Na první čich bylo patrné, že se vyválel v něčem odporném.
- Ty dobytku, řekla Máca. - Proč jsi ho pouštěl na volno? obrátila se na Rakváře.
- Tys chtěla zastavit, nedal se Rakvář.
Opět se začali hádat.
- Nemáte v autě nějakou osušku? snažil jsem se zachránit situaci.
Máca mi hodila do náruče starou deku. Vyběhl jsem se psem k lesu a tam ho očistil. Moc to sice nepomohlo, ale snaha se hodnotí. Pak jsem ho poctivě ubalil do deky, aby už fakt nesmrděl, a donesl do auta. Ještě jsem navrhoval, aby pes zůstal v kufru, ale to neprošlo.
- Už je to redy. Jedem! Čeká nás ještě dvacet kiláků.
Cisterna se rozjela a alespoň zdánlivě opět zavládl boží smír. Přesně do chvíle, než se pes vykukující z deky jako z krunýře hlasitě poblil.
Nevím, zda ho tak stlačila deka, nebo to byl následek polního pychu, nebo obojí. Je mi to žinantní vše podrobně popisovat, ale kdyby byl býval raději prděl, bylo by v autě mnohem snesitelněji.
- To je, jako když se poblije klokan, prohlásila s odporem Máca.
Rakvář se neudržel:
- Tys někdy viděla poblitýho klokana?
- Já jsem toho – na rozdíl od tebe – už viděla!
Rakvář viditelně zesinal. Bertík se dávil a vydával neuvěřitelné zvuky. Autem se linul mrtvolný zápach. Pes vyvrhl zbytek nějaké mršiny. Pravděpodobně zajíce. Spolu s jeho žaludečními šťávami to byla síla! Máca sáhla do přihrádky pod přístrojovou deskou a vytáhla spray s lesní vůní. Bertíka tím mocně postříkala. V ten moment vyblil i zbytek nějaké chcíplé myši a rezignovaně zatáhl hlavu do deky. Přesně jako ohrožená želva.
Rakvář rezignovaně mlčel a usilovně šlapal na plyn, aby cisterna nabrala rychlost. Máca se snažila vyhodit okénkem nestrávené psí pochoutky a já si v duchu nadával, jak mě mohla napadnou tak nehorázná hovadina – dobrovolně jet na vernisáž!
Konečně jsme se ocitli před galerií. Pes zůstal v dece v autě, aby nesmrděl. Nakonec na něm bylo vážně znát, že je mu tak blbě, že by ho nějaké obrazy a plastiky stejně nezajímaly. V galerii tři lidi instalovali výstavu.
- Dobrý den, jedeme na vernisáž, řekla Máca.
Lidé se s údivem postavili do pozoru.
- To jste tady správně. Ale až zejtra!
Máca vyčítavě pohlédla na Rakváře. Právě on vše zpunktoval a asi se překouk´. Vlezli jsme zpátky do cisterny. Bertík naštěstí usnul a my ostatní mlčeli. Já se sice snažil nesměle připodotknout, že se vlastně nic nestalo a že klidně můžeme jet zítra znovu. Ale oba mě zpražili tak děsným pohledem, že jsem už rovněž držel hubu. Blbý nápady se musí utnout hned v počátku, než je někdo skutečně začne realizovat…
