Vyskytuje se i v mé domácnosti, i když o tomto nevysvětlitelném jevu znám z vyprávění i z knížek. Zcela nekontrolovatelně se mi začaly množit licháči. Čili lichožrouti, jak je nazývá básník Pavel Šrut.
V jejich přítomnosti si člověk připadá jako naprostý blbec. Seberu po bytě různé páry ponožek a dám je do pračky. Opakuji, že si pečlivě hlídám, abych dovnitř hodil skutečně spárované ponožky a nikoliv náhodný sběr „co přijde pod ruku“.
Celý proces sleduji s nenápadností agenta FBI. Nikdo další tam nic jiného nesmí přihodit. Zapnu program a automatickou pračku pustím. Přede si svým tempem, napouští, ohřívá i vypouští vodu a po několika ždímacích poskocích po koupelně je vypráno. Otevřu víko a začnu téměř suché ponožky věšet na šňůru.
Obvykle už je v této fázi podivné, že jsem do pračky dával sudý počet, ale vytáhl lichý počet ponožek. No co; splést se může každý! Nejhorší situace však nastane, když ponožky uschnou a já je začnu párovat. Je to důležité, protože obvykle spěchám a popadnu první pár, který mi přijde pod ruku. Když je spárován blbě, občas si pak někdo všimne, že mám jednu ponožku oranžovou a druhou modrou se žlutými puntíky. Naštěstí je móda hodně benevolentní, takže si dotyční mohou myslet, že se jedná pouze o výstřední provokaci, i když se tak na mě netváří. Raději však nosím ponožky zcela totožné na pravé i levé noze, podobně jako boty. Jenže…
Zcela zanedbatelné procento ponožek, vytažených z pračky, k sobě skutečně patří. Převládají však licháči a sólisté. Jeden má hnědý pruh po straně, další šedý lem, třetí úplně jiný odstín modré než ten další… Pátrám, zkoumám, porovnávám a jsem z toho blázen. Blbý ponožky do páru a jsem namydlenej a nahranej. A je to stále častější!
Léto budiž pochváleno! V sandálech ponožky nenosím…
