Prý nás to čeká každého. Když se kdysi točilo na film, každý jsme ho mohli držet v ruce, dívat se na okénka proti světlu, stříhat, lepit a uchovávat rodinné záběry i naše umělecké výboje téměř neomezeně dlouho.
Ještě je mám všechny v krabicích v gauči. Digitální virtuální svět podobné možnosti neposkytuje. Vše je uloženo v jedničkách a nulách. A pak se stane, že máte například na CD nahrané fotky, po pěti letech se rozhodnete „oživit“ vzpomínky a dáte disk konečně zpracovat do minilabu, abyste mohli příbuzenstvu rozdat ty slibované a neustále upomínané obrázky. A zde vám řeknou, že nic. Že tam zkrátka nic nahraného není. Lépe řečeno: možná skutečně bylo, ale časem se to „ztratilo“.
Technici už přišli na to, že zejména levné nosiče CD i DVD rády oxidují a mění své fyzické vlastnosti. Pokud jste navíc použili při nahrávání poruchový přístroj (navíc v nějakém nestandardizovaném prapodivném kodeku), máte smůlu. Definitivní utrum! Zkrátka některé digitálně zaznamenané fotky či filmy, byť pečlivé uschované a šetrně archivované, už za pár let nepřehrajete. Ani nabroušenou kramlí! Taková zpráva potěší, viďte!
Jedna možnost existuje: nechat si své filmy na CD či DVD „vylisovat“ na profesionálních přístrojích ze speciální matrice. Jenže to se zas nedoplatíte. A ani v tomto případě vám nikdo nezaručí, že to bude fungovat. Lidstvo s novými nosiči totiž žádné ověřené zkušenosti nemá. A to se píše, že máme zálohovat na CD a DVD, protože i v počítačích či na paměťových nosičích (VHS, paměťová karta, hard disk v kameře apod.) je záznam ohrožen – a prý ještě víc. Stačí, když vám kamerka upadne na zem, kazetu s páskem omylem polijete vínem, paměťovou kartičku sežere pes… Přitom miniaturní (a tím pádem i mnohem víc choulostivé) kamery, foťáky v mobilech, kamerky ve fotoaparátech a podobné kočkopsi ovládly spotřební trh a není cesta zpátky.
Na druhou stranu jsem překvapen, když prohlížím přes sto let staré fotografie z deskových přístrojů nebo když sleduji první filmové záběry z dob bratří Lumièrů, jak je vše stále obrazově dokonalé a relativně kvalitní. I ten slavný příjezd vlaku apod.
Dnes je filmování díky videu levné a dostupné pro všechny. Vše se dá navíc kopírovat, množit, pouštět doma i na internetu, přehrávat v mobilech… A okolo nás je filmů, videí a klipů, že se na to ani při sebelepší vůli nestačíme dívat. I skvělé filmy stojí v trafice pouhých 49 Kč. Za tyhle peníze ani nedojedete v Praze hromadnou městskou dopravou do kina a zpátky. A to vůbec nepíšu o ceně vstupenky, popcornu, nějaké coly apod. Sjíždím tedy mnoho „filmů“ na DVD z trafiky ve svém domácím kině a k životu už nepotřebuji ani nabídku televizních kanálů. Sice tam často vysílají to samé, ale volba času, kdy si svůj vybraný film pustím, i absence pitomých reklam uprostřed děje, za tu padesátikorunu stojí. Navíc na cizí filmy se dívám docela rád.
Horší je, když někdo chce vidět mé filmy. To jsou muka! Naštěstí všechno zlé je i pro něco dobré. Nyní mám skvělou výmluvu. Dám do přehrávače prázdný disk a řeknu: A nic! Film zmizel. Vypařil se, zoxidoval, nejde přehrát, nemám potřebný dekodér… Dost se však děsím situace, kdy se mi to stane doopravdy. Přes všechny současné technické možnosti totiž stále nějak těm digitálním jedničkám a nulám, které si nemůžu vlastnoručně ohmatat a prohlédnout na vlastní oči „proti oknu“, příliš nedůvěřuji. Není to opět jen taková nafouknutá komerční „bouda“ s omezenou životností? Jenže kdo to zatím ověřil v praxi? Zbývá jediná malá útěcha: bude jednou vůbec někoho mrzet, když náhle zmizíme nejen z digitálních nosičů?
