Ta sladká pomsta

Vědci provedli výzkum, aby zjistili, zda je pomsta součástí lidské přirozenosti. Vybrali 330 dětí ve věku 4 až 8 let a hráli s nimi hru, která měla dvě fáze.  

V první fázi mohli vědci dítěti věnovat nebo si nechat 3 nálepky. Dítě muselo poděkovat a vrátit nálepky zpět.
Ve druhé fázi bylo úkolem dítěte ukrást nálepku jinému. Na oplátku bylo možné dítě potrestat nebo nepotrestat.

Ukázalo se, že i ty nejmenší děti, byly v první řadě připraveny zaútočit na toho, kdo se jim pokoušel nálepky ukrást. A ne vždy chtěly děti druhého odměnit. Z toho vědci usoudili, že u lidí je primární touha po pomstě, ne touha poděkovat. To je přirozené. Tomu se říká „Evsed Mi Keren“ (ztráta ze zdrojů).

Předpokládejme, že jsem měl v kapse dolar a ten někam zmizel. Otáčím se, vrátím se a přemýšlím: "Kam jen mohl zmizet?" Hledám ho, jako bych ho nutně potřeboval. Protože jsem ho měl, je můj, a teď zmizel. A proto pro mě znamená víc než dolar, třeba jako 20 dolarů. Takovou ránu, ztrátu cítím uvnitř sebe.

Pokud tedy člověk uškodil jinému, pak ten, považuje tento akt za hodný desetinásobné odplaty, protože tak pociťuje uvnitř sebe velikost negativního postoje přítele vůči němu.

Proč se v člověku neprojevuje vděčnost?

Protože jsem si jistý, že jsem dobrý, že jsem nejlepší na světě. Maminka mi to říkala, a tak musím být. A na to, co mi říkají, odpovídám: „Ano, jsem potěšen. Děkuji, také se vám příležitostně odvděčím.“ 
Otočím se a odcházím.

Věřím, že jsem dostal, co mi patří. Ale to, co mi bylo ukradeno – to je desetkrát větší krádež, než ve skutečnosti! Tak to cítím. Pokud ke mně přichází plus, přijímám ho desetkrát menší, než je jeho skutečná hodnota. Ale pokud mě něco opouští, přijímám ztrátu desetkrát větší. Tak jsme vytvoření.

Proto tomu, že se děti chtějí pomstít těm, kteří jim způsobili i nejmenší zlo, a navíc pomstít se dobře, s pocitem potěšení, rozumím velmi dobře. Sám jsem byl takový. Tyto případy si jasně pamatuji.

A co změnilo můj přístup – nemstít se?

Začal jsem cítit, že já a všichni ostatní lidé se nacházíme uvnitř stejné společné touhy, a proto bych si tímto egoistickým způsobem neměl ubližovat. Neustále se musíme snažit trochu ustupovat. Je to lepší, klidnější, a poskytuje to nějakou jistotu, která tě obklopuje alespoň neutrálnějšími lidmi. Takže, nejdůležitější je – střež se, abys nepoškodil jiného. Zkrátka, takový je – závěr.

A pokud budeš škodit, pak samozřejmě očekávej velmi závažné reakce.

Vědci mluví velmi podobně. Domnívají se, že pomsta – je vždy volba mezi touhou po pomstě a příležitosti odpustit.

Kdo může mít příležitost odpustit? Jednoduše se na to zapomíná. Nebo se nemůžeš dobře pomstít, protože jsi slaboch, poražený, ten druhý je silnější než ty, a tak dále. Nedá se s tím nic udělat.

Člověk – je malý, sobecký živočich. A pokud má možnost pozřít jiného, tak ho pozře.

Má pomsta nějaký pozitivní projev? Je pomsta užitečná?

Pak to již není pomsta, ale lekce.

Pokud spolu hrajeme šachy nebo jinou hru, a já vás učím, pak máte pocit, že si s vámi pohrávám, ale předpokládám, že vám tím neubližuji, ale naopak, že vám poskytuji potěšení, zisk atd. To znamená, že ve vás to nevyvolává pomstu, ale i tak to způsobuje pocit trapnosti, jste nespokojeni.

Představte si, že vás učím a ukazuji vám, jak hrát, ale stále to neumíte, jsem chytřejší než vy, moudřejší než vy, úspěšnější než vy – jak moc je vám to nepříjemné.

Ano, cítím zlost. Jak tedy změnit pomstu, abych se pomstil a zároveň obnovit spravedlnost? Jak motivovat člověka postupovat kupředu a neomezovat se nějakým lokálním vyřizováním účtů?

K tomu musíme provést velmi speciální výpočet. Nějaký člověk mi chtěl uškodit, chtěl mě vidět nižším, v pádu, nedokonalým. Musím dosáhnout stavu, kdy mi bude zoufale závidět. A pak si budu užívat toho stavu, na který on se dívá, a nedokáže s tím nic udělat. Tímto způsobem se mu chci pomstít.

To znamená, že na druhou stranu musím nakonec říct: „Jsem mu vděčný za to, že se tak zachoval!“ Vždyť díky němu jsem se pozvedl, dělal jsem to proto, abych ho zarmoutil. Ale ve výsledku - ne!

Takže tímto způsobem, aniž by věděl, co dělá, snad bez přemýšlení, vyvolal ve mně takové síly, že jsem se pozvedl výš, stal jsem se úspěšnějším, moudřejším atd. Musím mu říct: "Děkuji ti, že jsi se mnou takto naložil!"

První zjistí, že pro něho je to vzdělávací proces. Proto tomu, kdo mu chtěl ublížit, říká: „Děkuji ti, že ses takto zachoval.“

A co se děje s druhým?

Dvojitý úder. Na jedné straně vidí, že první uspěl, a navíc cítí, že je vyšší než on, skutečně vyšší.

Závěry jsou velmi jednoduché. Přidej k tomu ještě: „Udělal jsem to a řekl jsem ti, aby ses pokusil nad sebou povznést.“ To je knokaut. "Radost z boje!"