Pokud nás štěstí skutečně provází, neznamená to, že jsem šťastný jen já. Znamená to, že jsou šťastní ostatní a my na tom musíme neustále pracovat, a není to lehký úkol. Právě proto je to cesta ke smysluplnému a šťastnému životu.
Existuje podobenství o třech bratrech, kteří viděli v jámě sedět štěstí. První z nich požádal štěstí o peníze a dostal je. Druhý požádal o krásnou ženu a také ji dostal.
Třetí se sklonil nad jámu a zeptal se štěstí: „Co potřebuješ?“.
„Můžeš mě prosím vytáhnout z té jámy,“ požádalo štěstí.
Bratr podal štěstí ruku, vytáhl ho z jámy, otočil se a odcházel. Štěstí ho okamžitě následovalo.
Toto podobenství nám ukazuje, že štěstí následovalo bratra, který nic nepožadoval, ale udělal jen dobrý skutek tím, že poskytl štěstí službu. Nemyslím si však, že je podmínkou nemít žádná přání, aby nás štěstí následovalo.
Myslím, že záleží na osudu, zda konkrétnímu člověku bylo štěstí předurčeno či nikoliv.
Každý z nás reaguje podle toho, co dostává od života, a štěstí buď rozdává, nebo ho sám vyžaduje. Nejdůležitější je, aby svou roli přijal.
Ve skutečnosti člověk totiž nemůže nic změnit. Někdy může na základě naší upřímné žádosti Vyšší moc reagovat a náš stav změnit, ale my sami osobně nemůžeme změnit nic.
Není to jednoduché, ale můžeme dojít do stavu, kdy si budeme přát štěstí pouze pro sebe a nebudeme ho přát druhým. A pokud si přejeme štěstí pro druhé, tak proč? Protože obvykle počítáme s tím, že díky tomu získáme štěstí i my. Kdybychom z našeho zdánlivě správného přání druhým neměli žádný prospěch, pak bychom jim nic takového nepřáli. Z této sebestředné smyčky není cesty ven, protože egoistická touha pouze po vlastním prospěchu je lidskou přirozeností.
Nemyslím si, že můžeme najít štěstí. Štěstí je třeba vytvářet. Prakticky musíme dojít do stavu, ve kterém přesně víme, co dělat, aby se štěstí projevilo a my ho mohli pocítit.
Co je vlastně štěstí? Štěstí je pocit, že náš život je úspěšný, a myslím si, že v nás tento pocit zesiluje, čím blíže jsme konci života.
Život sám o sobě je trvalá práce, neustále totiž hledáme cesty, jak svůj život znovu a znovu předělat tak, aby nám přinesl štěstí, po kterém toužíme. Časem přecházíme od přání štěstí pro sebe a stále více ho přejeme druhým. Navíc v takovém úsilí nacházíme smysl svého života: „ode mne k druhým“. Tímto způsobem můžeme nakonec nalézt skutečné štěstí. Je to neustálá a nekonečná práce a bylo by moudré, snažit se pochopit, jak k tomu dojít.
Na této cestě se pravděpodobně setkáme s nesčetnými překážkami, ale klíčem k tomu abychom na ní zůstali, je, že v tuto cestu uvěříme, a pak, jak se říká, „cesta následuje toho, kdo po ní kráčí“. Pokud nás tedy štěstí skutečně provází, neznamená to, že jsem šťastný jen já. Znamená to, že jsou šťastní ostatní a my na tom musíme neustále pracovat, a není to lehký úkol. Nezáleží však na tom, zda je to snadné, nebo není. V životě není nic snadné, ale právě proto je to cesta ke smysluplnému a šťastnému životu.
V moudrosti kabaly se hovoří o dvou cestách našeho vývoje: o cestě světla a cestě temnoty. Cesta světla je, když přinášíme světlo druhým lidem, a cesta temnoty je, když to neumíme a ani nechceme. „Neumím“ a „nechci"“ je v tomto případě jedno a totéž.
