Proč vyspělá lidská civilizace dosud nevyřešila války a zvěrstva

Existuje historka k zamyšlení o vývoji lidské civilizace: Člověk, který přežil havárii letadla, dopadne na ostrov obývaný kanibaly. 

Tito kanibalové, v čele s inteligentním náčelníkem evropského vzhledu, plánují trosečníka sníst na slavnostní hostině. Přeživší, šokován zjevnou kulturní vzdělaností náčelníka, se ptá: „Copak Vás civilizace neovlivnila?" Náčelník odpověděl: „Samozřejmě, že ovlivnila. Když tě sním, udělám to na vyšší úrovni – pomocí talíře, vidličky a koření. Bude to dost pokrokové."

Tento příběh nás nutí přemýšlet, proč se civilizaci nepodařilo zastavit války a zvěrstva.

Lidstvo potřebuje vnitřní práci, protože změna lidské civilizace k lepšímu začíná vnitřní změnou člověka. Ve skutečnosti žádné hrůzy neexistují. Veškerá tzv. zvěrstva, kterými jsme svědky, jsou jen projevem vnitřní egoistické lidské přirozenosti. Ta se zakládá na tom, že si lidé užívají potěšení na úkor druhých. Právě tato přirozenost musí projít nápravou. Lidský egoismus působí nerovnováhu všude, kam se podíváme – ať je to na osobní, společenské, mezinárodní nebo globální úrovni.

Pokud by lidé dostali svobodu ubližovat si navzájem, kdyby byli jejich činy beztrestné a bez nepříjemných následků, pak bychom se stali svědky obrovského barbarství. Ale zároveň bychom také viděli, jak při tom „ používají talíře, vidličky, nože a lžíce“, zkrátka jednají podle dobrých mravů.

Kromě válek a barbarství se naše sobecká lidská přirozenost projevuje v mnohém, co v našich životech považujeme za normální a společensky oceňované. Vezměme si například sportovní stadion zaplněný desítkami tisíc lidí, z nichž někteří fandí jednomu týmu a druzí fandí jinému týmu. Je to ukázka, jak nás těší, když bojujeme proti sobě.

Naše ochota fandit jedné straně a zároveň požírat druhou je bod v nás, který se musí změnit. Osobně bych s takovými aktivitami skoncoval, tedy s jakoukoli soutěživostí, která podněcuje nenávist a nadřazenost.

Obecně nejsem proti soutěživosti, pouze nesouhlasím s tou, která plodí nenávist. Musíme dát hlavy dohromady, abychom se naučili organizovat soutěžní akce, které budou oslavovat výhru jednoty nad rozdělením a které nebudou zdůrazňovat, kdo je větší, lepší, rychlejší a silnější.

Pokud se vydáme na takovou cestu, na které budeme soutěžit s vlastní egoistickou povahou a nad ni pozvedávat jednotu, pak nakonec zjistíme, že nepotřebujeme hranice mezi zeměmi ani žádné jiné způsoby rozdělování lidí. V těchto mezích musíme projít nápravou: mít touhu povznést se nad svou egoistickou povahu a nenávist k druhým, vytvořit atmosféru lásky, vzájemného respektu a spojení nad egoismem.

Nakonec zjistíme, že jsme jeden národ rozptýlený po celém světě. Rozdíl mezi naším záměrem a záměrem ostatních lidí, kteří se tuto vizi pokoušeli realizovat je v tom, že se mylně domnívali, že stačí vybudovat kolektivní transformaci, aniž by se musela změnit egoistická lidská přirozenost, která je v každém člověku. Ignorovali vrozené zlo v nás. Před kolektivní transformací se musí uskutečnit vnitřní transformace v nás samých.

Dnes jsme se dostali do fáze, kdy se můžeme z těchto chyb minulosti poučit: použití nadvlády k budování společnosti nevede k ničemu pozitivnímu. Stále jsme však ještě pravou lidskou civilizaci nevytvořili.

Civilizace znamená uvědomění si významu silných pozitivních vztahů nad naší vrozenou sobeckou přirozeností. To je její podstatou. Když upřednostníme takové vztahy, dostaneme se do souladu s přírodními zákony vzájemné propojenosti a vzájemné závislosti, a pak pocítíme, jak se před námi rozprostírá nový harmonický a mírumilovný svět.