Přineslo naše pracovní vytížení prospěch?

Nyní prožíváme velmi zajímavý okamžik, kdy se téměř celý svět snaží vrátit ke starému životu. Lidé doufají, že všechno bude jako předtím a že se život nějak zlepší. 

Současně však Mezinárodní organizace práce předpovídá, že jeden a půl miliardy lidí i více zůstane zcela bez práce. Doufáme, že jim stát poskytne nezbytnou sociální podporu. Otázkou však je, jak bude moci tak obrovské množství lidí existovat bez práce, na kterou jsou zvyklí? Co budou dělat? Jak člověk může realizovat své lidské kvality, když je bez práce, nic nepožaduje a není ničím uspokojován?

A čím se zabýval předtím? Absolutně zbytečnou prací. Jenom aby někomu něco prodal, něco od někoho koupil, to je vše. V tomto případě bude užitečnější, když neudělá nic a nepoškodí ekologii, atmosféru, životní prostředí. Jeho práci nikdo nepotřebuje!

Příroda to stejně nebude tolerovat. Směřuje ke zřetelné integraci všech svých částí, a ještě více mezi lidmi. Docházíme tedy k závěru, který nám ukázal koronavirus: v přírodě jsme integrálním systémem a nacházíme se uvnitř něho. Nemůžeme s tím udělat vůbec nic, příroda nás bude v každém případě pobízet, tlačit, abychom zaujali svoji seriózní, normální sféru činnosti a pracovali v ní.

V této sféře činnosti existuje jenom jedno východisko. Nemůžeme neustále vyčerpávat Matičku Zemi a vyrábět zbytečné zboží, protože to vede k obrovské nadprodukci.

Jde o to, že díky moderním technologiím můžeme se ziskem nakrmit a obsloužit celou populaci planety, ale my ji pouze vyčerpáváme. Proto musíme hledat jiné východisko, jinou cestu rozvoje: co dělat, co vyvíjet a jakým směrem se vydat.

Věřím, že existuje pouze jedna odpověď – směrem k duchovní, sociální, kulturní seberealizaci, ale v žádném případě ne technické ani materiální.