Pět druhů lásky, aneb jak lidé vnímají lásku.

Lidé vnímají postoj ostatních k sobě odlišně. Gary Chapman, autor knihy „Pět druhů lásky“, jíž se prodalo pět milionů výtisků, popsal různé přístupy a vnímání každého typu člověka z hlediska vnímání lásky.

Říká, že existuje pět druhů lásky.

První je, když lidé milují slova. Potřebují, aby byla láska vyjadřována slovy povzbuzení, podpory, pochvaly.  Obvykle to milují ženy a malé děti. 

Dalším druhem lásky je „čas“. Zde naopak nejsou slova zapotřebí. V tomto případě je nutné, aby druzí s člověkem trávili čas, věnovali mu pozornost – pobyli s ním, poseděli… A sám čas mezi nimi vše urovná. Čas působí na všechny. Jak se říká, „čas je velký lékař“. Postupem času se všechno mění.

Existuje druh lásky, který je nazývaný „dotykový“. Znamená to, že lidé milují hmatové pocity, když jsou objímáni, pohlazeni, a právě z toho prožívají pozitivní emoce. To milují všichni: děti, ženy, zvířata, a dokonce i muži.

Dalším druhem lásky jsou „dárky“. Významná je jakákoliv maličkost: drobnost, pochoutka, milý dopis, nějaké překvapení, něco nečekaného.

 A pátým druhem lásky je „pomoc“. Udělej něco pro druhého, vyjádři svou péči činem: vyžehlenou košilí, čistou podlahou, připravenou večeří, prostě pomocí s něčím.

Vědci tvrdí, že konflikty v párech vznikají v důsledku nedorozumění. Pokud chci slyšet hezká, laskavá slova a druhý chce vyžehlenou košili nebo společně posedět, pak máme konflikt, prostě si vzájemně nerozumíme. To znamená, že konflikty vznikají právě kvůli nedorozumění.

Jak se říká, záleží na člověku, ke kterému se obracím.

Nemohu dát dítěti vyžehlené plenky a zasloužit si tím jeho lásku, neboť tomu nerozumí. Jeho lásku si nezasloužím dokonce ani nějakým chutným a dobrým jídlem. Dítě potřebuje zvláštní teplo, zvláštní přístup, jistotu.

Pokud jde o jednání se zvířetem, musím s ním zacházet na jeho úrovni, aby cítilo, že se na mne může spolehnout, že jsem jeho pán, chráním ho, krmím, dávám mu vodu, starám se o něho. To znamená, že jsem jeho starší přítel.

Pokud se jedná o přátelskou lásku mezi muži, pak je to především podpora, vzájemné porozumění.

A pokud je to láska mezi mužem a ženou, pak se už používá vše: co se líbí muži, i to, co se líbí ženě. Přičemž se však jednomu nelíbí to, co druhému. Ale pokud chápou, co má rád druhý, pak se mohou nastavit tak, že se budou dokonce těšit tím, co by je samotné nikdy nenapadlo, co by si sami nevymysleli, ale kvůli druhému se tím těší.

Žena má ráda dárky, znamení lásky, náklonnosti atd. A pro muže je to především péče o něho, jídlo, „cesta k srdci muže vede přes jeho žaludek“. Opravdu je to tak, protože jsou muži primitivnější než ženy, co se vzájemné komunikace a zejména lásky týče. Pokud může žena muži nějakým způsobem připomínat jeho matku, její postoj k němu, úplně to postačí. Už ji následuje jako malé káčátko kachnu.

Vidíme, že se v průběhu let vztahy v párech rozvíjejí. Nejprve začíná romantické období, které se poté promění ve složitější vztahy, a po několika letech najednou oba odhalí, že si navzájem nerozumí a že si navzájem nerozuměli ani po všechny společné roky.

To je v zásadě otázka výchovy. Jestliže však taková výchova neexistuje nebo když tyto páry mají stále v hlavě mládí, nemají žádnou zkušenost, pokud nevědí, jak se o svůj vztah starat, neumí odpustit, přistoupit na vnitřní kompromis, nehovoří o tom spolu, nic neprojednávají, pak je to samozřejmě velmi obtížné.

Tomu je třeba se učit. Vždyť tvoří jeden tým, kolektiv! Muž a žena nebo v jakékoli jiné kombinaci: muž, žena, dítě, dva muži, dvě ženy. Několik lidí tvoří kolektiv a to vyžaduje naprosto odlišný přístup než k jednomu člověku. A tady je nutné se učit. Není to snadné.

Vidíme, že takovou práci neděláme. Dokonce i dnes se ve škole učí sexuální výchova a neučí se, jak se chovat k druhému jako k člověku, a nikoliv jako k předmětu sexuálního nasycení. Jak je to jednostranné, hrubé, zvířecí! Výchova tudíž absolutně schází.

Vzpomínám si, jak jsme přišli do Druhé leningradské porodnice, když jsem ještě žil v Leningradu a studoval jsem na fakultě lékařské kybernetiky. Bylo tam 400 rodiček! Zeptal jsem se doktora: „A jakou psychologickou přípravu s nimi vedete?“ Odpověděl: „Takové odborníky bohužel nemáme.“

 

Vidíme, že v průběhu celé historie lidstva je nejvíce oceňována láska. Opěvují ji básníci, píší o ní spisovatelé. Lidé jako by usilovali o nesplnitelný sen…Takže chtějí prodat tento nesplnitelný sen.

Proč lidstvo potřebuje lásku?

 Láska je pro lidstvo nezbytná, protože bez ní nemůže být život ani na úrovni zvířat, ani na naší úrovni. Dokonce i v sexu vidíme jakousi potřebu doplnění něčeho většího, ačkoliv je čistě mechanický, zvířecí, pro potěšení v daném okamžiku a to je všechno. Kdyby láska spočívala jen v sexu, pak bychom se „pářili“ jako zvířata. My však potřebujeme teplo, péči a vzájemnou podporu – to, čemu říkáme láska.

Láska je vzájemná podpora. Láska je pocit, že tě milují, že se o tebe postarají, že tě milují takového, jakým jsi. To jsou velmi seriózní pocity, které zvířata nemají. Dokonce i ke svým mláďatům mají živočichové jen krátkodobé pocity, aby odchovali mláďata, která by jinak zemřela hlady, a pak se rozejdou a více si jeden druhého prakticky nevšímají ani se vzájemně nepoznávají.

V lásce vždy nastane takový okamžik, kdy se dva lidé navzájem jakoby milují, ale jeden si představuje lásku jedním způsobem a druhý druhým.

Protože nejsme vychováváni! Láska je mezilidský vztah, potřeba, postoj k druhému. A proto je třeba se jí učit, je zapotřebí jí studovat. Nejedná se o sex, nýbrž právě o schopnost uspokojit vnitřní potřeby druhého člověka. Se sexem to nemusí mít nic společného. Co se dá naučit v lásce? Jak naplnit, jak změnit svoje zvyky, aby se jeden ke druhému choval tak, aby mu bylo příjemně? Kvůli tomu je zapotřebí vnímat, jaký je to člověk. To však vyžaduje vzájemnou seriózní spolupráci. A nestydět se. „Líbí se mi, když mě pohladíš.“ „A mně se líbí, když se usmíváš.“ A tak dále. Vysvětlovat. Všechno je velmi jednoduché. „Ne, já chci, aby se dovtípil sám!“ Jak se může dovtípit?! Je třeba tomu porozumět, otevřeně o tom hovořit, projednávat. Ačkoli se to mladým lidem moc nelíbí, zdá se jim, že by všechno mělo být spontánní, jednoduché a bezprostřední. Člověk je velmi složité zvíře, složené z mnoha částí.

Jaký klíč byste dal lidem k zákonu lásky, aby jim pomáhal v jejich vztazích v jakékoli situaci?

V každé situaci je tím prvním – jak říkal můj učitel – ústupek. Láska je zvíře, které žije vedle vás a které musíte živit vzájemnými ústupky.

V povaze ženy je schopnost se přizpůsobit muži. Vůbec ji za to nesnižuji, naopak. Je moudřejší. Koneckonců, rodí ona. Musí si vytvořit určité prostředí, aby vychovala děti a tak dále. To znamená, že jí takové možnosti dala příroda.

A muž je velmi primitivní. Potřebuje trochu více připomínat to, co dostával od své mámy, a on za tebou bude běhat jako malé dítě za mámou. To je vše.

Radím všem ženám: jděte k jeho matce a začněte se vyptávat, jaká má rád jídla, na jakou je zvyklý péči, na všechno kolem něho. A máma bude velmi šťastná! A pochopí, že jste opravdu ženou, která ji může nahradit.

Jedná se o velmi jednoduchý, primitivní systém vztahů: přemýšlejte jen o tom, jak pro druhého udělat něco příjemného. Alespoň trošičku. Ale to samozřejmě vyžaduje moudrost, zkušenost a porozumění psychologii člověka.

Hodně štěstí v lásce!