Naše hračky, ale ne naše hra

Vrchol „koronavirové povodně“ je za námi, hladina obav opadla, voda se vrátila mezi pevné břehy. Uvědomujeme si však, co se přes nás ve skutečnosti přehnalo? A jak se připravit na věci příští?

„Nikdy nepromarněte dobrou krizi.“ (Winston Churchill)

Pandemii koronaviru považuji za systémovou událost. Přesně odráží současný stav světa a jeho kriticky slabá místa. Zatímco diagnostikujeme pacienty, koronavirus diagnostikuje nás. Ale jeho poselství jsme zatím nepochopili, a proto zde s námi zůstane i nadále.

Bylo to zřejmé od samého začátku, a i proto byla neustále zmiňována druhá vlna epidemie. Ve skutečnosti ještě neskončila ani ta první. Koneckonců, o nemoci víme příliš málo, chybí nám spolehlivé studie, validní statistiky, elementární opatrnost. Závěry lze udělat, až budeme moci srovnávat, a není vyloučeno, že když se po roce ohlédneme zpět, budeme se na sebe zlobit za spěch, se kterým jsme toužili přemoci epidemii. 

Vědci v blízké budoucnosti nevidí nic růžového. To nejlepší, na co se spoléhají, je kolektivní imunita a očkovací vakcíny. Obojí však s sebou nese řadu otázek, na které zatím neexistují odpovědi.

Jedna věc je jasná – v éře globálních vztahů a globálních otřesů se nemůžeme spoléhat na úzkostlivá, omezená rozhodnutí, na zákony džungle, i když jsou převedeny do civilizované podoby. Svět se postupně stává „společnou lodí“, a to vyžaduje revizi starých přístupů, starých dogmat, starých priorit. Je nemožné pokračovat v ignorování vzájemných vztahů, být si navzájem cizí a bezohledně využívat životní prostředí, přírodu.

Koneckonců, dnes je jasné i to, že: tato krize rozhodně nebude poslední a je nepravděpodobné, že si ji budeme pamatovat jako nejhorší. Svět však ještě není připraven na to, aby se podíval na celkový obraz a vyvodit jednoznačné závěry. Svět je zmatený a schovává se za polovičatá opatření. Svět se nechce změnit.

Nechápeme, co se děje, očekáváme, že budeme žít jako dříve –všechna průmyslová a komerční odvětví postupně obnovují svou činnost. Naneštěstí jsou rozhodnutí vlád ovlivněna zájmy těch, kteří dostali šanci „sjet“ krizovou vlnu a získat velký jackpot. Jejich výkřiky jsou plné tragédie, ale často stojí daleko od propasti. Současně jsou ve stínu okázalých tvrzení velkých hráčů ponecháni obyčejní lidé, jejichž hlas je slabý, lidé, kteří netuší, kdy se vrátí ke své předchozí práci a zda se vůbec vrátí.

Celý náš systém je vadný, nemocný. V prvé řadě by měly být rozpočtové dotace určeny pro nejslabší, avšak silní si je již nyní trhají na kousky…

Věř v sebe

Našim pochybením je, že usilujeme o minulost, která již neexistuje. Měli jsme příležitost přezkoumat všechny oblasti naší činnosti z hlediska zdravého rozumu a nechat jen to podstatné. Minimálně by došlo ke snížení rizika šíření infekce a získání času pro výzkumné pracovníky. Totéž platí pro děti: s otevřením základních a mateřských škol by stálo za to počkat do 1. září. Ano, navzdory všem obtížím, které by toto rozhodnutí přineslo.

A ještě více ostudné je naše přehlížení globální výzvy. Bylo možné podniknout řadu kroků směrem k integraci. Dalo se alespoň přemýšlet o podstatě šlamastiky, do které jsme se dostali. My jsme však krizi jako šanci na přestavbu, konsolidaci a vytvoření systému, který by nikoho nevynechal, neuchopili. Krize nám nastavila zrcadlo, ale my jsme v něm svůj skutečný obraz nespatřili.

Podívejte se: koronavirus, resp. Příroda, nás doslova zahnala do různých koutů naší vlasti a izolovala nás v našich domovech. Matka Příroda oddělila hádající se děti a předložila jim problém, který mohly vyřešit pouze společně. Tento problém navíc poukázal na něco mnohem hlubšího. Netýkal se jen zdravotní stránky věci, byl zároveň sociální, mnohostranný, sjednocující.

Co dělají moudří rodiče: předkládají úkoly, které děti rozvíjejí, představují jim výzvy, které vyžadují přestat mluvit jako dítě, zmoudřet a dosáhnout dohody. A výsledky nejsou vidět hned, děti rostou a učí se.

To je realita. Příroda si s námi hraje – hračky jsou naše, ale pravidla hry určuje ona. Netluče, nýbrž rozvíjí, nešlehá, nýbrž stimuluje. A najednou jsme se cítili malí, bezbranní. Neposlušné děti se na měsíc uklidnily, pyšně zvednuté nosy vystřídala úzkost v očích.

Příroda říká

... A to je prozatím vše. Ano, postupně si uvědomujeme, že nelze dělat vše, co nás napadne. Ale v mlze před námi nevidíme světlo a včerejšek nás láká zpět do země lekcí, z nichž jsme se neponaučili. Měli bychom co nejdřív pochopit, že návrat k tomu, co bylo, není cesta ven, ale slepá ulička!

Příroda říká svým dětem: „Nedovolím vám bojovat jen proto, že to vychází z vaší podstaty. Zrodila jsem vás, abyste se nad tím povznesli k jednotě. Dosažením správného spojení můžete zneutralizovat vše škodlivé a stát se laskavým, vzdělaným a nerozlučným společenstvím.“

Něco jsme zaslechli, ale mávli jsme nad tím rukou. Vždyť vše staré je jasné jako den a to nové vyžaduje učení a jednotnou shodu, což se stále jeví jako nedosažitelné.

To je naše hlavní chyba –nevěříme sami v sebe dokonce ani pod přísným mateřským pohledem. Nevidíme, že nakonec postupujeme správně, a ne jako vždy. Držíme se našich hraček a uniká nám průběh Hry, její směr a vývoj.

Ale když už se ve svých očích vidíme jako beznadějní, proč bychom nevěřili přírodě? Proč nejít za ní pro tipy, které pro nás nyní má? Koneckonců ví vše lépe. A ona v nás věří.

Odložme naši dětskou logiku a podívejme se na sebe z jiného úhlu, očima Přírody. Pojďme prostě dělat svou práci – naučit se skutečnému sjednocení, zapojit se do velkolepého, integrálního systému, abychom v něm ve výsledku zaujali vedoucí postavení a stali se jediným celkem, účelně spolupracujícím s neživou, rostlinnou a živočišnou přírodou. Tak dosáhneme dobrého vzájemného vztahu, čistého, jasného a šťastného světa, ve kterém je každý stejně důležitý a stejně zodpovědný.

Získali jsme příležitost podívat se na životní podmínky budoucí generace ve stavu „Mír ve světě“, kdy celé lidstvo dosáhne nejvyššího bodu a využije svou jedinečnost pouze k odevzdávání bližním, a ne pro svůj vlastní prospěch. (Ba’alHaSulam).

Pro život ve světě dospělých vyžadujeme od dětí dodržování pravidel. Přesně totéž příroda vyžaduje od nás. Neplníme za děti jejich úkoly, protože jinak se nic nenaučí. Úplně stejně jedná Příroda s námi.

Neustoupí, nevzdá se. Připravuje pro nás nové rány, stále zřetelnější a „kvalitnější“ – abychom postupně měnili směr našeho vývoje, až dokud s ní nezačneme dobrovolně, vědomě spolupracovat. A pak se otevřou dveře z dětského pokoje.