Náhradní srdce

Izraelští vědci jako první dokázali vytisknout na 3D tiskárně model živého srdce z lidských buněk. Jejich průlom slibuje nebývalé možnosti v transplantologii.

Nyní již to nikoho nepřekvapuje. Již jsme pochopili, že se náš organismus skládá z náhradních dílů, které můžeme vyměnit, pokud jsou k dispozici potřebné technologie. Srdce, které je ve skutečnosti pumpa, není výjimkou.

Poměrně nedávno, v 60. letech minulého století, si lidé nedokázali představit, jak by člověk mohl žít s cizím srdcem. Ještě tak kdyby to byl jiný orgán, ale srdce se zdálo být něčím větším, posvátným, nenahraditelným.

Je čas se rozloučit se zbytky iluzí. V lidském těle není nic nezaměnitelného. Vytisknout je možné vše. Časem se lékařské vyšetření změní na automatizovanou „technickou kontrolu“ biomechanismu po určitém „výkonu“. Svoje tělo budeme vnímat jako stroj, nic více. To nás však neuspokojí.

Věda stále více odhaluje hranici, za kterou není možné vstoupit tradičními metodami. Můžeme vytvořit živé srdce, kompletně opravit naše tělo, ale Člověka v něm nenajdeme. Ve skutečnosti hledáme sami sebe, svou vlastní ještě nezrealizovanou podstatu – prozatím však klademe kříže na nekvalitní, odmítnuté varianty. To také není špatné. Nakonec pochopíme, kde je naše možnost skutečného průlomu vzhůru.

Dnes stále ještě měníme nástroje: namísto umělých a transplantovaných orgánů budeme mít orgány z našich vlastních tkání, které budou ideálně odpovídat našemu tělu a nebudou vyvolávat odmítající reakci. Podobně jako kladivo, šroubovák a kleště byly příčinou vzniku jejich silnějších a přesnějších analogií, jako mechanický aritmometr ustoupil kalkulačce a ta počítači.

Ale zítra se zamyslíme: co vlastně znamená být člověkem? Jaká je podstata člověka – oddělena od těla, bez spojení s ním? Vždyť všechny naše touhy a potřeby – fyzické i sociální – jsou dány genetikou a psychologií, tudíž dědičně a prostřednictvím životního prostředí. Vše může být odpojeno, připojeno, vyměněno… Ale člověk nemůže být jenom komplikovaným mechanismem?!

Pokud k sobě budeme dostatečně upřímní, pak nenajdeme odpověď – dokud se neobrátíme na vědu kabalu. V ní jsou všechny naše vlastnosti a touhy již dlouho „roztříděny na patřičná místa“: jídlo, sex, rodina, peníze, čest, sláva, znalosti… Všechny podléhají výpočtům a jsou předvídatelné. Existuje jen jedna „jiskra“ z vyššího stupně vývoje, doopravdy nehmotná, abstrahovaná od vlastností těla. Touha, která vede k tomu, co je v kabale nazýváno „Člověk“, „Adam“.

Vůbec se „neodívá“ do našeho smrtelného obalu a nemá k němu ani ten nejmenší vztah. Je to úplně jiný svět. Abychom s ním navázali spojení, potřebujeme opravdu zvláštní impuls, zárodek kvalitativně nové úrovně.

A nemůžeš ho ničím nahradit. Tady jsou transplantologové a psychologové bezmocní. Pravý Člověk nežije v těle ani tělem, nýbrž výše – v jednotě a harmonii všech lidí a celé Přírody. Abychom se pozvedli na tuto úroveň, musíme vytvořit „duchovní tiskárnu“, která nám vytiskne nový orgán, dá

nám nové vnímání. Nebude to již srdce založené na buňkách našeho těla, ale něco nového, to, co všechno změní. Z úrovně mechanismu se pozvedneme na úroveň, která ho řídí.

Podstata této úrovně spočívá ve vzájemných vztazích, v integritě. Působí na ni i jiné zákony, které mohou a měly by být také studovány. Neexistujeme tam ve formě proteinové hmoty, ale nacházíme se v proudu, v procesu, který nemá konce. Koneckonců nezůstane to, co je v nás, ale to, co je mezi námi.

Tam jsme skutečně svobodní, neomezeni našimi touhami, ovládáme je.

A koncept „srdce“ tam přijímá jinou podobu. Je ho také možné „vytisknout” podle vzorů Přírody, připodobnit jej k ní. Avšak to již bude úplně jiný „tisk“ – otisk dokonalosti a věčnosti v Člověku.