Nad naším malicherným egem

Rozpoznání etap vývoje lidstva je snadné. Pokud se rozkryje nová úroveň propojení a vzájemné závislosti, je to znamení, že jsme byli posunuti do další etapy. Ukázkovým příkladem nové etapy je COVID-19. 

Až dosud, i při nejhorších úderech, které lidstvo utrpělo, jako byly dvě světové války nebo mor, nebylo zasaženo celé lidstvo. Koronavirus způsobil první pandemii hodnou tohoto označení. To je jasné znamení, že vývoj reality vstoupil do nové etapy. Čím dříve to přijmeme a přestaneme očekávat, že se život vrátí do stavu před koronavirem, tím lépe pro nás všechny. 

Tento supervirus není jen další virus. Jeho dopad nás nutí pozvednout se na novou úroveň spojení. Donedávna jen velmi málo lidí myslelo na zdraví někoho jiného. Nyní každý z nás myslí na zdraví všech. Ačkoli je za touto myšlenkou zjevně sobecký záměr, jedná se o novou úroveň spojení, které jsme doposud nemohli dosáhnout. I když se úroveň nákazy ve společnosti snižuje, budeme i nadále myslet na zdraví ostatních, protože nebudeme chtít, aby onemocněli a ohrozili naše zdraví. Tímto způsobem nás virus nevědomě spojil a dovedl k vzájemné ohleduplnosti. 

Jakmile se projeví taková úroveň vzájemného propojení a provázanosti, už neklesne. Od nynějška budeme muset všechny naše tahy brát v úvahu jakožto společnost, a ne jako jednotlivci. Zjevně se jedná o velmi obtížný posun, který naše ega sotva stráví. Jenomže evoluci naše ega nezajímají. Postupuje svou cestou, která vždy směřuje k zvyšování komplexnosti, vzájemného propojení a provázanosti, a tedy ke zvyšování ohledů vůči ostatním. Skutečnost, že pro naše ega je to nepříjemné, je nepodstatná. Tento virus nebo příští virus nás přiměje naučit se myslet na ostatní neméně,  než nyní myslíme na sebe. Jak velká bude naše zarputilost, taková bude i naše bolest.

Cílem přírody není způsobovat nám utrpení. Jejím cílem je vést nás k větší a mnohem hlubší radosti, než si dnes vůbec můžeme představit. Míří k otevření našich očí pro vnímání celé reality, a k plnému porozumění. Musí nás vyzdvihnout do výšin, z nichž budeme schopni spatřit celý svět, nejen svá vlastní nepatrná těla. Aby to bylo možné, musí pozdvihnout náš pohled nad naše bezvýznamná ega. 

Stejně jako matka bolestně tlačí své dítě ven z dělohy, veškeré lidstvo je nyní tlačeno ven ze starého pohledu na svět do nové reality, nového světa. A stejně jako dítě nemá možnost jiné volby, než se narodit, také my se narodíme do nového světa, protože utrpením naše vědomí přijme skutečnost našeho vzájemného propojení. Jakmile ji však přijmeme, zjistíme, že svět, ve kterém jsme předtím žili, byl temný, stísněný a svazující. 

Skrze soucit s ostatními se naučíme, co znamená opravdová láska, o čem je vzájemná odpovědnost a jak je každý z nás natolik jedinečný, že celý svět nebude úplný, jestliže se kdokoliv z nás zdrží své účasti a nepřispěje světu svým dílem. Budeme schopni se plně osobně projevit a sebevyjádřit a zároveň prožijeme svůj život v úplné oddanosti lidstvu. Budeme se cítit spokojeni a v bezpečí a tento pocit předáme všem kolem nás a celé realitě. Život přestane být noční můrou, a stane se vysněným světem – takovým, jakým všichni cítíme, že by být měl.