Může být lidstvo v rovnováze s přírodou?

Člověk nemá instinkt pro rovnováhu s přírodou, a proto mu byla dána příležitost, aby vybudoval společnost a díky svému úsilí získal sílu sjednocení a inteligenci, která mu umožní, aby dosáhl rovnováhy.

Z toho důvodu je boj proti znečištění životního prostředí zbytečný, vždyť hlavním zdrojem znečištění je člověk, který vstoupil do nové éry. Pokud se nebude snažit o svou nápravu, pak dokonce i minimální narušení z nesprávného zapojení se do přírody o jeden gram vyvede z rovnováhy celou přírodu. A právě to dnes začínáme vidět.

Lidstvo nezmizí, ale neustále budou hrozit nejrůznější katastrofy: budou záplavy, bude mrznout, budou extrémní horka a požáry.

Po celá léta prováděly Spojené státy testy jaderných zbraní na dvou atolech v Tichém oceánu a ty se samozřejmě staly pro lidi nevhodnými. Ale příroda tam rozkvetla jako nikde jinde. A na základě toho vědci dospěli k závěru, že tam, kde se zdržuje člověk, dochází v přírodě k větší újmě než z jaderného záření. Proč to tak je?

Příroda může léčit škody, které jí byly způsobené na nižších úrovních, to je však její limit. Při trochu větším počtu škod se změny stanou nevratnými.

Jakou škodu vlastně způsobuje člověk na „lidské úrovni“?

Až do posledních 100 let člověk přírodě neškodil. Nyní škodí tím, že není v rovnováze s přírodou, což je jeho povinností jakožto jejího hlavního prvku.

Základní příčina nespočívá v mechanickém poškozování přírody: v ničení či vysušování, nýbrž v tom, že jsme sami sebe měli začít uvádět do rovnováhy s přírodou, a to již od období Ariho, od 15. století, nebo alespoň od doby Ba’ala HaSulama, který naši dobu definoval jako „poslední generaci“. Všechny katastrofy způsobuje náš nesoulad, nerovnováha s integrálním systémem přírody.

To samozřejmě neznamená, že když dosáhneme rovnováhy s přírodou, budeme ji pak moci znečišťovat. Pak ale o poškozování přírody nebudeme muset přemýšlet; budeme se instinktivně chovat správně.

Být v rovnováze s přírodou znamená vytvořit dobré integrální mezilidské vztahy – v myšlenkách, touhách a záměrech neškodit lidské společnosti ani celé společné přírodě a také ani Vyššímu systému.

Být integrální v myšlenkách znamená vnímat celý systém přírody jako jeden organismus. A v souladu se správnými vztahy mezi lidmi se budou pozvedávat všechny ostatní úrovně: neživá, rostlinná a živočišná, zapojí se do celkového systému a napraví se spolu s člověkem. Pak nebudou žádná kataklyzmata a ve všem se rozhostí rovnováha.

Podmínka: „Části a celek jsou si rovny“ působí velmi neúprosně. To znamená, že jeden člověk může způsobit stejnou škodu jako celé lidstvo.