Jaký bude život po kapitalismu?

Diskuse o postkapitalistické éře jsou vedeny již léta, pandemie jim však najednou přidala na aktuálnosti. Je možné doufat, že na nás v době, kdy tržní vztahy přijdou o svou nadvládu, čeká něco dobrého?

Nejprve si připusťme: kapitalismus je stejně jako jeho předchůdci smrtelný, a proto má smysl se předem zajímat o to, co ho nahradí. Co tedy od tohoto nástupce můžeme očekávat, co nám slibuje?
Jednou z klíčových metamorfóz, které na lidstvo čekají, bude přerušení spojení mezi prací a uspokojováním osobních potřeb. Stát bude uspokojovat potřeby občanů bez závislosti na jejich pracovním úsilí. V důsledku toho se transformují představy o úspěchu a motivaci. Vždyť bez reálných stimulů k práci a k sociální činnosti společnost ztratí životaschopnost.
Mezi odborníky probíhají vážné diskuse o tom, že lidé budou méně pracovat. Pracovní týden se časem nakonec změní na tři pracovní dny.
Ale čím se opravdu budeme zabývat, co budeme dělat, to již je jiná otázka. A ve skutečnosti je velmi důležitá. Abychom na ni mohli odpovědět, je třeba si uvědomit, jakou výzvu nám připravila historie.
Výzva ke společnosti
Kapitalismus vnímáme především jako ekonomický řád, který odpovídá současným vztahům. Ale vztahy se mění a ekonomika se jim přizpůsobuje. Ve 21. století se člověk stal sobečtějším – ve všem zašel příliš daleko, od nadprodukce zboží a služeb až po nadprodukci nenávisti. Tato slepá ulička, zdůrazněná pandemií, nás přivádí k nutnosti změn.
Následující formace proto bude sociální, společensky orientovaná. Pouze absolutní nadřazenost všeobecného blaha umožní nasměrovat lidskou přirozenost a lidský potenciál správným směrem. Jednoduše řečeno, pozitivní vztahy mezi námi jsou základem nového světa, který klepe na dveře.
Nejdůležitější je, aby všichni pochopili: staré zmizí navždy, již se nevrátí. Pak přijmeme i druhou stranu mince, neboť nové vyžaduje přizpůsobení.
Výzva k člověku
Každý si bude muset hledat odpovědi sám, a k tomu bude potřebovat pevnou osnovu, která nebude diktovat, co si má myslet, ale bude ukazovat, jak má myslet, jak se systémově orientovat v situaci a pozvedávat se k obecnému obrazu.
Dnes jsou lidé od rána do večera zaneprázdněni vším možným kromě toho nejdůležitějšího – budování vztahů, které by je učinili šťastnými. Proto také nastane změna priorit. Nový způsob života nebude založen na konzumu, ale na vnitřním sbližování, na propojení.
Přerod
Člověk se nenarodil pro nucenou práci, ale my jsme nevolníci, otroci své přirozenosti. A musíme se naučit se nad to pozvedávat. Toto se také stane naší nejdůležitější prací, naším společným příspěvkem ve prospěch nové, rozvinuté společnosti.
V této společnosti bude tou stěžejní svobodou svoboda od egoismu. V něm se náš HDP nebude měřit podle tržní hodnoty vyráběného zboží, ale podle úrovně mezilidských vztahů, vzájemné důvěry, jistoty v budoucnost, ochoty vynakládat síly ve prospěch druhých, zainteresovanosti, spoluprožívání, empatie. Vždyť blaho, které vytváříme, je koneckonců právě radost poskytnutá ostatním. Je poskytována různými způsoby, ale z duše, od srdce.
A tato práce nebude námahou, ale bude zbavovat nevolnictví, osvobozovat od směšných představ ohledně postavení, velikosti bankovního účtu a dalších věcí, které mě údajně dělají člověkem. Toto bude naše společné jmění, za které bude zodpovědný každý a ze kterého bude každý čerpat sílu, spokojenost, odměnu, nekonečné vyhlídky na růst a seberealizaci.
Stručně řečeno, bude to jiný život, jiný pocit, jiný smysl, jiné vnímání světa. A až naše děti vyrostou v takovéto atmosféře, v takovém duchu, starý svět navždy ztratí svou moc a nebude nás schopen svést z cesty.
Pokud se nad tím zamyslíte, ani dnes vlastně nepotřebujeme peníze, nýbrž pocit uspokojení. Člověka však uspokojuje právě převaha nad ostatními, kterou je možné si koupit. A to nás také zavedlo do slepé uličky – vědomě i bezděčně mezi sebou soupeříme o nadřazenost. A na to utrácíme své životy.
Nový svět naplní člověka úplně jiným potěšením, mnohem silnějším, intenzivnějším a skutečnějším, a co je nejdůležitější – neprotékajícím mezi prsty. Jakým potěšením? Vzájemným dáváním.
Nyní to zní jako fantazie, ale to, co dám, zůstává se mnou. Vždyť rostu, dosahuji úspěchů, stávám se lepším, vnitřně bohatším, šťastnějším, potřebnějším – a to už mi nikdo nevezme. Tím, že se dávám, nacházím sebe sama.
Společnost, která se naučí žít podle těchto zákonů, má zaručený blahobyt a prosperitu. Ekonomika bude samozřejmě nadále produkovat vše nezbytné, ale naším hlavním průmyslovým odvětvím bude průmysl jednoty a vzájemného dávání. A dávání nebude ve formě kupónů, ale především v podobě duševního tepla, které vystačí pro všechny. A všechno ostatní přijde samo.