Co vlastně znamená „milovat"?

O lásce se říká: mít rád květinu znamená utrhnout ji, zatímco milovat květinu znamená denně ji zalévat.

Co však skutečně znamená milovat, pečovat o květinu? Znamená to chápat potřeby svých blízkých a naplňovat je, tedy „zalévat" je. Láska znamená rozpoznat, co druzí potřebují, a poskytnout jim to.

Představte si, že spatříte uvadající květinu. Můžeme ji snadno oživit tím, že jí dáme vodu, a pak jsme svědky toho, jak rozkvete a ožije. Co však s láskou, která jako by úplně uvadala, podobně jako květina, která odumírá? Ztratíme naději, nebo ji budeme dál zalévat? V takovém případě pravá láska vyžaduje, abychom v ní vytrvali a nadále o ni pečovali.

Zatímco mnozí by mohli namítnout, že uvadající květiny musíme nechat na pokoji, já jsem toho názoru, že bychom neměli ztrácet naději a nadále je zalévat. Je to proto, že v přírodě nic nemizí. Přírodní cykly nám samy předkládají příklady vyprahlých zemí, které náhle vyklíčí životem.

Proto i když nás čeká smrt, prázdná existence, můžeme takový stav překonat. Jak? Záleží na rozšíření našich vnitřních pocitů.

Když mluvíme o tom, že něco „ožívá", máme na mysli život na naší úrovni, obnovení jeho životadárných sil. V našem současném chápání to může znít přitažené za vlasy, ale svým úsilím skutečně můžeme zvrátit procesy úpadku a rozkladu.

Kde k takovému úsilí najdeme trpělivost? Nikdo nemá nekonečnou trpělivost. Místo toho můžeme spíše dojít k pochopení tohoto procesu.  Ochabující lásku v nás můžeme začít oživovat tím, že ji budeme považovat za dlouhodobou investici. V takových případech bychom neměli myslet na roky, které to zabere – nejsou podstatné, protože výsledek jsme již zažili. Vynaložené úsilí se rychle rozplyne, až v cíli staneme tváří v tvář tomu, co jsme dokázali oživit. Náš duch pak prostoupí tímto mrtvým vztahem a vyklíčí.
Navíc bychom toto úsilí nikdy neměli vzdávat, jakkoli je obtížné. Stane se z něj neúnavné úsilí, které se nakonec promění v opravdovou modlitbu. Jednou jsem měl sousedku, jejíž malý syn onemocněl zánětem mozku. Vzpomínám si, jak asi ve dvě nebo ve tři hodiny ráno zaklepala na mé dveře a to dítě, malý uzlíček, mi přinesla, podala mi ho a bezmocně řekla: „Vezměte si ho." Vzdala to. Do takového stavu bychom se neměli nikdy dostat. Tím, že se nikdy nevzdáme, nakonec dospějeme k opravdové modlitbě. Je to složité a mohou nastat případy, kdy se nám bude zdát, že už je pozdě, ale poselství zůstává: nikdy se nevzdávat v lásce a péči o druhé.