Celý život člověk na něco čeká, aby se nakonec své předtuchy v nějaké podobě dočkal. Zajímavé je, že jsme snad jediným tvorem na planetě, který je dokonce schopný odevzdaně dojít i svému násilnému konci.
Do dobyvačného stroje našich aliančních přátel ze svazku NATO v poslední době s neohroženou ochotou přilévají mazací olej odvěcí barbaři ze země zalomených šavlí. Nedávným sestřelením ruského taktického bombardéru nad syrskou hranici Turecko světu otevřeně deklarovalo svou připravenost k otevření třetí fronty. Druhý úderný svaz středem Evropy se aktuálně nachází stejně jako první skandinávský ve fázi příprav, ale projděme událostmi raději srozumitelným sledem argumentací.
Více či méně diskutabilní pobyt vojáků US army na území Evropy, který aktuálně čítá údajně něco okolo 25 000 mužů se rozhodnutím zaoceánského nejvyššího velení od února příštího roku 2017 navýší o dalších „nezbytných“ 4 500 hlav. V kontextu tohoto ohlášeného množství s uváděným počtem tanků a především obrněných transportérů (krátce OT) se zjevně jedná o pouhou obsluhu techniky. Otázka tedy zní, kým hodlá generalita naplnit přepravní prostory dovezených „otéček,“ pakliže se nejedná jenom o pancířem obtěžkané kovové nádoby pro přepravu vzduchu? Pro odpověď není nutné zacházet dále, než do oblastí některých okolních států, kde se nedávno v pozoruhodné loajalitě ochotně nabíralo významného objemu takzvaných uprchlíků. Kdo doteďka nevěřícně kroutil hlavou nad těžko rozumem obhajitelnou přívětivostí některých západních politiků, tak se mu v souvislosti právě sdělených událostí dostává konečně vysvětlení.
Každá vojenské operace vyžaduje použití určitého množství jednoduché a nepříliš náročné živé pěchotní síly a jednotlivé státy úžasného „mírotvorného“ paktu se budou muset chtě nechtě svým dílem určitého počtu vojáků zúčastnit chystaného velkého tažení vedeného pod již poněkud otřepaným heslem prosazování demokracie. V panujícím ovzduší všudypřítomné politické vychytralosti se tak naskytne čerstvě příchozím nabídka navazujícího výletu za přírodním bohatstvím, které leží za východní ukrajinskou hranicí. Za tímto účelem se trochu neuroticky vystupujícím mužům zdarma dostane slušivých stejnokrojů určených do přírody a volných míst v již zajetých otéčkách. V těchto chvílích, kdy se budují nové vojenské posádky v Bulharsku, Rumunsku, Polsku, Litvě a Lotyšsku si už možná tamní ptáci ve větvích mezi sebou štěbetají o nasládlém pachu krve, který visí po nějakou dobu ve vzduchu. Kdo by ale z ke všemu odhodlaných mladých mužů hned myslel na tragické scénáře.
Koneckonců není myšlenka s přesunem mladých a agresí překypujících mužů přes kontinent svým způsobem přeci jenom geniálním tahem někoho, kdo v teplém závětří vodí za nos hlavy evropských státníků v partii za konečnou destabilizací světa?
Svět se po přechodu do třetího tisíciletí znenadání ocitnul v nervózním prostředí nerovných soubojů lokálních válek a posléze zákeřných výbuchů. Věci života se začaly odebírat jakoby naruby rozumu, přičemž do obchodní sféry byly zničehonic vneseny špinavé praktiky nemilosrdného duelu o zákazníka. Mezinárodní politická situace se od konce války v posledních dvou letech znovu vyhrotila do kritického balancování na laně zavěšeného nad propastí a v tomto nemocném prostředí každodenně z médií vyhřezajících lží, podvodů a štvavé válečné propagandy přichází čínský prezident vpravdě s osvíceným návrhem „ … ukončeme vzájemně zničující soutěživost mezi národy“ a vyzývá všechny země světa naopak k všeobecně plodné a mírumilovné spolupráci. Opravdu nevím, co jiného bychom si mohli v nastalé situaci výhrůžně signalizujícího alarmu více přát?! Pakliže se k této rétorice někdo otevřeně hlásí a snaží se v přátelském spojení vyvézt svou zemi, jako loď z temných vod rozbouřené řeky na širé moře, pak takové projevy zaslouží jedině chválu a ocenění s úctou.
K zaujetí objektivního stanoviska je kolikrát zapotřebí odvahy pohlédnout pravdě do tváře. Některé věci na světě se vzájemně nalézají v paradoxních protikladech, k nimž bohužel nejsme schopní vždycky všichni zaujmout správného názoru. Přiznejme si teď narovinu sami před sebou, kdo z nás si uvědomujeme, že poválečné světové mírové uspořádání drželo při životě v minulém století raketové vojsko Sovětského svazu a dnes jej v notně modernizované podobě zajišťuje Ruská federace?
Za očividně nepřiměřenou reakci, která měla za svůj hlavní úkol především demonstraci síly lze bez diskuze považovat svržení atomových bomb na japonská města Hirošimu a Nagasaki na konci II. světové války. Následkem použití této nehumánní zbraně byly položeny základy nechvalně známé Studené války mezi Západem a Východem. Jak vidno není lidstvo schopné se náležitě poučit z ponurých okamžiků svých dějin, a proto v současnosti procházíme přípravami na podobný konflikt, jenž by však tentokrát dosáhl mnohem závažnějších následků pro veškerý život na naší planetě.
Úspěchy raketového inženýrství položili na druhé straně ruští konstruktéři už při obratu fronty v roce 1943, když celým wehrmachtem proklínanými Stalinovými varhanami dali nahlédnout za dveře samotného pekla. Nad z paměti nikdy nesmazatelnými následky mužstva nacházejícího se v blízkosti cílové plochy, třeba jenom pouhé šestikusové baterie kaťuší, v tiché závisti už tehdy bledly i některé islandské přírodní vulkány. Výdaje na zbrojení obou mocností ale v čase dále rostly, aby v posledních letech vzaly národní rozpočty útokem. Zatímco z jedné strany hýkajíc do slaboduchých duší jím poslušně naslouchajícího důvěřivého stádečka se linou sdělovacími prostředky smyšlené žvásty a neopodstatněné argumenty, tak je zároveň zatahována smyčka obklíčení okolo hranic druhého. Právem své autonomie dotčený huňatý medvěd proto zanedlouho na svou obranu vyzdobí oba konce své velké nory dalšími statickými sily a mobilními nosiči raket. K dotvoření představ děsivé apokalypsy navíc přichází na scénu zcela nová éra unikátních raket dlouhého dosahu s nepřímou trajektorií letu RS-26. Tato osmdesátitunová monstra jsou díky vyvinutému palivu o celou třetinu hmotnosti lehčí než všechny ostatní sestry stejné kategorie, čímž jim k zařazení nejvyšší cestovní rychlosti postačuje méně než pět minut od momentu zážehu. Nakolik v tomto směru převzali raketoví inženýři od svých kolegů z automobilového průmyslu myšlenku downsizingu lze sice vést jakkoli odlehčující debaty, nicméně tyto nepomohou ničeho ubrat z vážnosti situace, která se jako přízrak z temnot nad světem zvolna zhmotňuje.
Z událostí posledních dvou let vychází zřetelně najevo, že planeta Země nesoucí na svém povrchu přemnoženého tvora druhu homo sapiens se už potřetí v novodobých dějinách nachází v očekávání příchodu nehumánní autoregulace lidské populace. To proto, že za neukojenými dobyvačnými ambicemi se skrývají nenasytné choutky mocných jedinců. A nic na rozpoutaném teroru mezi národy nemohou obhájit snadno průhledné intriky zinscenované například v podobě dvou současně po sobě odstřelených budov Světového obchodního centra, k nimž stojí sama Socha svobody příznačně otočená zády.
