Případ Litviněnko

V roce 2006 byl bývalý ruský agent Alexandr Litviněnko v Londýně otráven radioaktivním Poloniem. Jedna z nejskandálnějších afér naší doby odkryla vrchol ledovce složitého propletence vztahů mezi ruským státem, mafií, organizovaným zločinem, oligarchy, Čečenci, tajnými službami, terorismem a mnohým dalším. Děsivý příběh jako vystřižený ze sci-fi románu a neprůhledné zpravodajsko-diplomatické hry s dvojitými agenty, nájemnými vraždami, nelegálními praktikami a vydíráním bohužel vykreslují skutečnou realitu Ruské federace od 90. let do nedávné současnosti.

Když se začneme případem Litviněnka zabývat, nejdříve se zřejmě začneme ptát, kdo mohl mít přístup k takovému množství vzácného Polonia, jehož hodnota měla být údajně okolo milardy Kč, a není k běžnému prodeji. Druhá zákonitá otázka, která nás napadne, je, proč pachatel použil takový podivný způsob vraždy, když by stejnou práci odvedla obyčejná kulka, a tedy prakticky zadarmo. Navíc způsob, který byl označen za "veřejný a krutý", a který vyvolal obrovskou publicitu. Mamutí dávka vysoce radioaktivního materiálu mnohosetnásobně překračovala smrtelnou dávku, která by stačila pro jednoho člověka. (Nebohý Litviněnko prokázal neobyčejně tuhý kořínek, když dokázal žít několik týdnů vystaven záření, které by běžnou osobu skolilo během pár dnů.) Otázka, jaký mohl mít pachatel důvod, naopak vůbec složitá není. Důvodů bylo nespočet. Litviněnkovy aktivity byly takového druhu a rozsahu, že je to až neuvěřitelné. Britský vyšetřovatel, když byl seznámen s jeho spisem, byl "ohromen šíří Litviněnkových aktivit", které se diametrálně lišily od toho, co prezentovala média, tisk, a co se objevilo v několika dokumentárních filmech o jeho případu a celé řadě knih, které vydal on sám, nebo jeho kolegové. Image, kterou si nechal vytvořit, a pověst hrdiny, oběti režimu a bojovníka za pravdu a pod., jak je povětšinou představován, je v ostrém rozporu s tím, čím byl doopravdy.

Litviněnkova kariéra byla celoživotně spojena s bezpečnostně-policejním aparátem a prostředím tajných služeb. V nich se pohyboval celý život a můžeme říci, že v nich byl jako ryba ve vodě. Víme, že pracoval v armádě, v KGB (později FSB), byl nasazován v boji proti organizovanému zločinu, terorismu, vedl oddělení, která objednávala, nebo sama prováděla, nájemné vraždy. Vytvořil a organizoval zabijácká komanda. Zároveň byl sám zapleten do neprůhledných obchodů, nelegálních praktik, vydírání, byl napojen na mafii, terorismus, tajné služby a oligarchy - stručně, nerozlišitelnou síť moci, zločinu, politiky a peněz: skutečnou chobotnici prolézající Kreml i celé Rusko i s jeho podsvětím.

Litviněnko z tohoto temného prostředí, které bylo jeho domovem, nikdy neodešel. Pohyboval se v něm, i když byl propuštěn ze státních služeb, a později v exilu v Londýně, kam z Ruska v roce 2000 uprchl. Při vyšetřování jeho vraždy byla poodhalena závratná šíře jeho aktivit a vztahů s politiky a podnikateli v Anglii, které si tam stačil od svého příchodu vybudovat. Odhalila se děsivá skutečnost, že měl konexe na britskou tajnou službu MI6. Sám byl v době své smrti již vlivným obchodníkem s informacemi a odborníkem v oblasti PR a médií. Z londýnského exilu spolu se skupinkou dalších exulantů a oligarchů vedl intenzivní mediální kampaň cílenou proti režimu prezidenta Vladimíra Putina, který byl jejich největším nepřítelem. Litviněnkovým největším spojencem a ochráncem byl od 90. let až do posledních chvil jeho života magnát a šedá eminence ruské moci, mega-oligarcha Boris Berezovskij. Litviněnko by mohl být přirovnán k jeho "pravé ruce", spojkou na svět zločinu, obchodu, politiky i policie zároveň. Říká se, že vlastnil informace o všem a o všech, že "na každého měl něco". Litviněnko nám v tomto může připomínat našeho českého "kmotra" Mrázka (který mimochodem dopadl stejně špatně jako on).

Boris Berezovskij je kapitolou samou pro sebe. V posledních letech Jelcinovy vlády stál za jeho zády a určoval, koho má zvolit do které funkce. Když byl starý prezident již nemocný a slabý, udělal Berezovskij svou největší chybu, když doporučil Jelcinovi zvolit jako svého nástupce tehdy neznámého a nenápadného Vladimíra Putina. Již záhy však Putin obrátil a začal jednat zcela proti zájmům Berezovskeho, Litviněnka a jejich mocenského klanu. Reorganizoval korupcí prolezlé tajné služby, policii, armádu a provedl v nich důkladnou čistku, kterou je zbavil vlivu Berezovského a Litviněnkových lidí. Pak si vzal na mušku teroristy a organizovaný zločin, které si stejně podřídil. Nakonec se obrátil proti samotným oligarchům kolem Berezovského, Abramoviče a podobných, z nichž někteří obrátili, zatímco jiní uprchli do exilu, povětšinou v Londýně, odkud pokračovali v ovlivňování ruských záležitostí. V Londýně se tak sešli, kromě již zmíněných, také čečenský ministr zahraničí Achmed Zakajev, bývalý agent Oleg Gordijevskij a Alex Goldfarb.

V Británii vypukl po zjištění toho, co se stalo, skandál. Části města byly zamořeny radioaktivitou. Nikdo nevěděl, co se děje, a co všechno se ještě může stát. Detektivové hledali pachatele a odkrývali zamotané klubko znepokojujících souvislostí, které je dovedly až ke dvěma podezřelým osobám - byli to ruští občané Dmitrij Kovtun a Andrej Lugovoj. Nebylo zcela jasné, co jsou vůbec zač, odkud se vzali, a o čem s Litviněnkem jednali, když za ním z přejeli z Moskvy. Radioaktivita v letadle, které je přepravovalo, a na místech, kde se pohybovali, je v podstatě usvědčila. Zjistilo se, že oba, nikoli nečekaně, se profesionálně dlouhodobě pohybovali v prostředí tajných služeb, bezpečnostních agentur, KGB, FSB - tedy ve stejném světě jako Litviněnko. Dá se tedy říci - agenti.

Vztahy mezi Velkou Británií a Ruskem se přitom dostaly na bod mrazu, protože podezřelí byli nazpět v Moskvě a  Putinova administrativa je odmítala vydat. Británie reagovala vyhoštěním ruských diplomatů, což Rusové opětovali. Diplomatické válka se vyhrocovala až do bodu, kdy britské letectvo obnovilo strategické lety nad ruské území. Kovtun a zejména Lugovoj se mezitím v průběhu let, kdy probíhala politická válka o jejich vydání, stali mediálními osobnostmi, Lugovoj také vlivným podnikatelem a nakonec dokonce také guvernérem a  politikem, kdy mu bylo zajištěno místo poslance v Dumě a tím i imunita před stíháním. V Kremlu se od pádu Berezovskeho klanu naplno usadila a mocensky jej ovládla Putinova skupina, která se zdá, že vyhrála celou ruskou scénu. Zatímco Západ dosud vnímá Litviněnka jako oběť a hrdinu, v Rusku je úhlavním nepřítelem a zrádcem národa. Naopak Lugovoj s Kovtunem se těší veliké oblibě.

Na tom, kdo byl pachatelem vraždy Litviněnka, již tedy více méně panuje shoda. Motivy si stačí jen vybrat. Otázkou, která je stále v diskuzi, je, na čí příkaz jednal, či zda nějaký příkaz shora byl. Faktem je, že ruské úřady a nejvyšší místa oba agenty chrání. Podezření tedy směřuje títmo směrem, i když Moskva je rezolutně popírá.

Smrtí Litviněnka v roce 2006 a Berezovského (byl nalezen oběšen ve svém pokoji) v roce 2013 tak skončila jedna velká éra a období vleklých a krvavých mocenských bojů o ovládnutí Kremlu, jichž je Litviněnkův případ již jen němým dozvukem.

Zdroje: Jako z mého hlediska důvěryhodnou a poctivou literaturu k tomuto tématu doporučuji knihu Martina Sixsmithe "Litivněnkův spis".