Ohlédnutí za historií: Ježíš Kristus a jeho poselství

Připomeňme si, s blížícím se časem Adventu, tuto nejvýznamnější postavu našich dějin. Čím to, že tak výrazně zasáhla do historie? Čím je tak významná, že i dnes jsou na ni upřeny mysli tolika milionů lidí, i po takovém dlouhém čase? Myslím, že není vhodnější čas pro krátké připomenutí, než právě v této době. Proč je tedy vzpomínka na Ježíše stále tak živá? Čím se tak nesmazatelně zapsal do paměti lidí až do dnešních dnů?

Objevení se Ježíše na veřejnosti vyvolalo velké pozdvižení. Ani ne tak tím, že by byl kdovíjak výstřední, nebo že by toužil po senzaci, bylo to spíš jeho způsobem života, myšlením, jednáním, slovy, které se tak vymykaly tomu, na co byli tehdejší lidé zvyklí.

Jeho životní styl byl v rozporu se vším, co znali, a s tehdejšími zvyky; bylo to, jako by tenhle člověk přišel z jiného světa. Tím, jak žil, ohromoval všechny zúčastněné, ačkoliv se jednalo o celkem obyčejné věci - nové bylo to, že se choval svobodně, rozumně, neobyčejně vyspěle až moudře, nebo možná lépe řečeno - nezatíženě jakýmikoliv lidskými problémy. Zároveň byl velice soucitný a přátelský.

Mnohé vyváděl z míry, například tím, že nerespektoval zvyklosti a zaběhnuté způsoby života, obvyklé v té době v té části světa, nebral vážně ani jakákoliv pravidla, zákony a autority, i když uznával jejich existenci. Ježíš se přitom nechoval hůř než ostatní, naopak - vyzařoval z něj neobyčejný klid, mír a přirozená moudrost.

Neměl důvod nikomu ubližovat, hádat se s někým, ani nikomu kázat. Většinu toho, co chtěl lidem předat, dával najevo prostě svým životem, kterým ukazoval skutečnou svobodu člověka, nezávislost a vnitřní sílu. Ti kdo byli s ním, většinou pochytili a pochopili jeho směr uvažování a osvojili si ho. Sami pak prožili velkou vnitřní změnu, kdy se cítili jako osvobozeni z okovů.

Vedli bezstarostný a veselý život, nezatížený tehdy všudypřítomnými boji o moc, peníze, slávu, nezabývali se politikou, náboženskými spory, ani jinými starostmi, čímž přiváděli v úžas své okolí, které se podivovalo nad tou změnou. Nemohli pochopit, odkud se to vzalo, a toužili sami se o tom více dozvědět. Nechávali práci, opouštěli domovy a snažili se vypátrat víc o tom, co se děje, odkud to přichází a nějaký smysl v tom všem.

Tak se šířilo velké pozdvižení, všude od Jeruzaléma až po Řím. Lidé se probouzeli, poznávali a přátelili se všichni navzájem, bez ohledu na rozdíly v náboženství a národnosti, které pro ně již nehrály žádnou roli - všichni mohli být přáteli.

Všude lidé pozorovali, že se děje něco významného. Ukazovalo se nastávat období svobody a procitnutí.

Mnohým vyvstávala v paměti slova dávných proroků a uvědomovali si, že to všechno bylo předpovídáno. Listovali Zákonem a proroky a s velkým údivem nacházeli to, co mnohokrát předtím četli, a co jim teprve teď začalo dávat smysl. Např.:

Iz. 61,1: Duch Páně nade mnou, proto, že pomazal mne, kázati evangelium chudým poslal mne, a uzdravovati skroušené srdcem, zvěstovati jatým propuštění a slepým vidění, a propustiti ssoužené v svobodu, a zvěstovati léto Páně vzácné.

Vskutku vše nasvědčovalo, že se předpovídaná událost naplňuje. Léto Páně vzácné, neboli tzv. milostivé léto, resp. jubileum, je přitom termín z Mojžíšova zákona, kde se vysvětluje:

3. Moj. 25,10: ...I posvětíte léta padesátého, a vyhlásíte svobodu v zemi té všechněm obyvatelům jejím. Léto milostivé toto míti budete, abyste se navrátili jeden každý k statku svému, a jeden každý k čeledi své zase přijde. Ten rok milostivý padesátého léta míti budete; nebudete síti, ani žíti toho, což by samo od sebe vzrostlo, ani sbírati vína opuštěných vinic léta toho. Nebo milostivé léto jest, protož za svaté je míti budete; ze všelikého pole jísti budete úrody jeho. Toho léta milostivého navrátí se jeden každý k statku svému.

Prvním, kdo začal kázat "Rok milosti" a odpuštění všech "hříchů", byl Jan Křtitel, po něm pak i Ježíš.

Lidé zatížení nespočtem náboženských a společenských pravidel, zákazů a příkazů, složitých rituálů, životem v neustálém strachu, pod nadvládou  kněží, rabínů, zákoníků, farizeů až po krále, tetrarchy a jiné mocipány, měli náhle pocit, že se ocitli v ráji, když jim Ježíš ukázal, že nemusí být otroky toho všeho; že to všechno je zde pro ně, a že oni jsou pány toho všeho a svého života.

Říkal jim, že jsou světlem, syny Božími, pro něž byl stvořen svět i nebe. Učil je: "Jste solí světa. Když však nebude soli, čím osolíte?" Ukazoval jim, že se nemusí nikomu ani ničemu klanět, ani podřizovat, že jsou to oni, komu v dědictví patří nebeské království. Ježíš vždycky všem říkal, že mohou být jako on.

To vyvolávalo nelibost některých mocných a vedlo k jejich reakci. Zmobilizovali své síly a všechno pozdvižení utli, nebo se alespoň snažili jej zastavit.

To vědomí a zážitek neobyčejné svobody přinesené Ježíšem, které tehdy na nějaký čas zažívali, však přes všechny pozdější události zůstaly a zakořenily se do paměti všech těchto lidí.

Proto po celý středověk i dnes na Ježíše lidé rádi a v dobrém vzpomínají, a doufají a přejí si, aby se opět jednou vrátil a aby mohli znovu zažít pocit oné nepopsatelné duchovní svobody jako v oné éře před dvěma tisíci lety.