Co je cisařovo cisaři, co božiho Bohu

Tento článek by měl být tak trochu reakcí na článek paní Machalické v lidovkách a tak trochu zamyšlením nad tím, jak moc jsme či nejsme fér vůči hvězdám.

Co je císařovo císaři, co božího, Bohu

V nedávné době proběhla v tisku dost vzrušená diskuze okolo Karla Gotta. I když osobně nepatřím mezi ty, kteří kvůli tomu, že někdo něco opravdu umí, touží se s ním setkat, doslova ho zbožnují, anebo naopak, závidí a zatracují ho. Snad díky věku, jsem už dědek, mám v této věci jasno. Líbí-li se mi něčí zpěv, koupím si zpěvákovu desku, zaplatím ji a osobně si myslím, jsme vyrovnáni. Tím považuji celou věc za uzavřenou. Nevím proč bych měl toužit po setkání s ním, proč bych měl obdivovat zpěváka samotného, vždyt ho přece vůbec neznám.  Rozhodně dám přednost posezení u sklenky červeného se svými přáteli, které jsem si během let vybral a můj vztah k nim je futrovaný rokama.

 Paní Jana Machalická ve svém článku z 8. Srpna tohoto roku se Gotta dost razantně zastává. Abych byl spravedlivý, musím napsat, že hlavní důvod proč článek napsala byla reakce na petici spolku Asociace spisovatelů. Nečetl jsem, nevím, tudíž mlčím a netroufám si komentovat její názor, jen bych rád podotkl, že I z jejího článků na mne dýchl slovník svazáckých schůzí /svědomí národa sdružené v celkem nedůleřitý spolek, stateční bojovníci za svobodu, petenti vytváří dojem – na ni? – jejich věhlas v zemi našich sousedů není ani zlomek slávy Gottovy – to musím mít jeho slávu abych vyjádřil svůj názor?. Ale jak říkám nečetl jsem, nevím. A souhlasím s tím, že Němci si mohou pozvat kdykoliv kohokoliv jak se jim zachce. Ale myslím si, že Asociace zdaleka nerozčilila Němce tak moc jako paní Machalickou. Tak moc, že jde dál a začíná nám líčit Gotta jen z té hezké stránky. Mluví o laskavém člověku, obhajuje jeho postoje v době komunistické nadvlády. Ne všichni to tak vidí jak ona, tak jak sama píše – nic mezi černou a bílou. Dovolil bych si tedy podívat se na to trošku jinak a rozdělil bych to do dvou částí. Gott jako populární osobnost a pak taky, Gott jako člověk, stejný jako kdokoliv z nás, na kterého by jsme se měli dívat stejným pohledem a ne tím – no jo, on je….

 Patřím mezi ty, kteří chápou populární osobnosti tehdejšího života, které byly rozhodně pod větším tlakem podepsat antichartu než my ostatní.Kdoví, jak by se v jejich postavení dotyčný kritik zachoval. Tak bych chápal I podpis Gotta. Vážím si těch, kteří to otevřeně přiznají, ne jako třeba F.R.Cech, který se tím prolhává. Jenže Gott šel dál. Pokud si pustíte video z tohoto mítinku a poslechnete si jeho tehdejší proslov, jistě mně date za pravdu, že to už v žádném případě nemusel. To už nebylo v žádném případě z donucení, to byl Gott člověk tehdy. Prostě pomáhal svým jménem, svou popularitou, mást davy zaslepených fanoušků. A podívejme se na něj dnes. Před zvolením Zemana, kdy šlo opravdu o každý hlas a kdy mnohé osobnosti otevřeně a bez kličkování řekli svůj názor se najednou Gott  nechce angažovat. Tedy tenkrát ano, dnes ne. Jistě, je to jeho právo neříkat koho budu volit, ale spousta osobností, když viděla vážnost situace se tohoto práva zřekla, tady šlo přece o víc, o příští roky tohoto národa. To Gotta nezajímalo, ho zajímaly jen jeho příští roky.

 Sám Gott nedávno prohlásil, že chce očistit své jméno. Jak to chce udělat, to nevím, ale má-li na mysli čistotu nejen politickou, ale take tu z lidské stránky, bude to mít opravdu těžké, řekl bych skoro nemožné. Začněme tedy politicky.

 My všichni, včetně Gotta, kteří jsme v té době žili, budeme působit rozpačitě, pokud budeme hovořit o očistění svého jména. Když jsem byl vyloučen z politických důvodů z fakulty žurnalistiky seděl jsem v restauraci s jedním redaktorem – tuším zemědělských novin – a I když měl výčitky svědomí, že jim slouží, řekl nakonec docela rozumě. Když to vezmeš kolem a kolem, jaký je mezi námi rozdíl? Oba děláme pro ně – já píši, ty kopeš kanály. A přitom ty kanály potřebují víc než mjé psaní. A měl pravdu.

 Dnes žijeme v době, kdy každý at chce či ne, si musí udělat čáru, kam vlastně patří. Všiměte si, že ti, co tenkrát byli opatrní, jsou dnes stejní. Přijímají vyznamenání prezidenta který lže, nechtějí si to nikde rozházet. Vondráčková, Gott, ten co dělá hanbu rádionce, prostě zase neriskují, myslí v prvé řadě na sebe. Zkušenost jim ukazuje, že jít s těmi co jsou u moci je snadnější a že se jim - I když to nevyjde – nic nestane. Podle paní Machalické na tom není nic špatného. O Gottovi píše ….přežil všechny režimy. No a co má být…..nebo jít do kotelny? Tady paní M. lže. Gottovi nikdy kotelna nehrozila, spíš komplikování jeho vystoupení a podobně. A věřte, ty co byli v kotelnách či ve vězení, ti tam nešli, ti tam byli donuceni jít. Proto, že chtěli říkat co si myslí, a pokud se mýlili, nechali se poučit, ale fakty, ne zastrašováním a lží. Ten problem Gott nikdy neměl, mu žádné … jít do kotelny…nehrozilo. Od něčeho takového byl Gott na hony vzdálen. A i oni měli své zaměstnání, které měli stejně jako on rádi.

 Ale pojdme se podívat na Gotta jako na člověka. Musel hlídat svou popularitu a tomu podřídil všechno. Jenže to mohl každý, v menším, I když neměl jeho nadání. Budete-li mluvit s rodiči dětí, snad 90 procent z nich vám na otázku které za svych dětí mají nejraději, odpoví všechny stejně. A alespon se snaží aby to dodržovali, aby některé z nich neodstrkovali a jiné neupřednestovali. V dnešní situaci, kdy Gott začíná pomalu rekapitulovat svůj život, nemám pocit že je spravedlivý. Pojdme se na to podívat od začátku.

 Stalo se, že v době své největší slávy měl dvě dcery. V zájmu svém a své kariery každý chápal, že se o ně nemohl starat, že jim nemohl být tátou. A zájem těch dcer? To nebylo důležité? Jistě namítnete, že platil, že nestrádali. Dobře. Ale on rozhodl, kolik bude platit, kolik dostanou. A maminky? Museli s povděkem vzít co dal. V normální, demokratické společnosti by se mohli dožadovat toho, aby děti měly stejnou životní úroven jako jejich táta. Opravdu ji měly? Tady zase Gott vydělává na komunismu, platí to, co on řekne. Jistě, v porovnání s tím, co měly jiné děti si nemohly stěžovat. Jenže v porovnání s tím co jim patřilo to nebyl ani zlomek. A pojdme dál. Místo toho, aby jim to Gott vynahradil, aby jim svým způsobem poděkoval za to, že jejich dětství ošidil o tátu, je dnes de facto vydědil. Tedy jinak, pro něho to dcery nikdy opravdu nebyly, byl prostě plodič. A ony se drži desatera – cti otce svého – tam se neříká jaký musí být on.

 Snad vůbec nejhorší důkaz toho jaký Gott jako člověk je, je jeho poslední konflikt s jeho exmilenkou Kovácsovou. Tvrdí – ta psychopatka mě pomalu ale jistě zabíjí. To už je opravdu za hranou. Clověk, který má věk a je nemocný, člověk který neví co se může zítra stát, řekně něco takového. Co sleduje? To chce proti ní poštvat všechny jeho fanoušky? To je praktika komunistického režimu. Zastrašit. Hodit ji na hlavu něco, co ví, že stejně musí přijít.

 Tedy co je císařovo, císaři – uměl zpívat, to mu přece nikdy nikdo nebral, dostal slávu I peníze.

 Co je božího, Bohu – to prostě co si bral už jemu mnohdy nepatřilo.