Jak špinavě z některých úst může znít slovo mír

O panu Klausovi jsem kdysi napsal blog – Jan Werich o Václavu Klausovi. Mistr zde říká, že jsou na světě ústa, ze kterých i taková slova jako růže nebo láska, mohou znít jako výkal

Pan Werich byl můj nejoblíbenějšíí český herec, který, i když nedostal Bílého Lva jako paní Bohdalová, byl většinou národa milován. A Klaus o těch ústech z kterých se hrnou výkaly, to dnes opět dokazuje. To, jak vyslovuje slovo mír, je překroucení významu tohoto slova, doslova toto slovo uráží. O jakém míru to mluvíte? Jenom pro sebe, pro vaše děti. Že jinde děti umírají vás nezajímá o jejich dalším strádáním nemluvě? Jak těmto dětem vysvětlíte, že to tak musí být, pro váš mír, pro mír vašich dětí, prostě chcete mír jen pro sebe bez ohledu na druhé. Mír je buď pro všechny, anebo není.

 Pan Werich také řekl, že souboj s blbostí se nikdy nedá vyhrát, ale že nikdy nesmíme přestat bojovat s ní. A kdyby žil ještě dnes, jistě by dodal totéž o nečestnosti, politické špinavosti, intrikách. Ani tento boj se nedá vyhrát, ale přestat s nimi bojovat by byla sebevražda. Naštěstí i u nás doma máme ještě novináře, které Hrad pochopitelně nenávidí, ale kterým je pravda a s ní spojené nebezpečí daleko víc, než třeba pozice mluvčího Hradu.

  Určitě víte, kolik krásných slov či rčení,  které zní opravdu dobře,  jsou úplně k ničemu, když je vezme do úst člověk, kterému charakter, či jakýkoliv smysl pro pravdu a spravedlnost jsou cizí, člověk, který si těmito slovy snaží získat přízeň davu,  dostat se co nejsnáze a bez práce, bez talentu k penězům. U nich neexistuje snaha sdělit co si myslí, co by bylo spravedlivé a prospěšné pro společnost. Mají svůj styl, říct co dobře zní, na co druzí naletí, o čem si lidé myslí, že je to správné. Něco,  co nenarazí, a už vůbec nezáleží na tom, že samému autorovi jsou tato slova k smíchu, že je neříká jako svůj názor, ale jako něco, co lidé chtějí slyšet. Svůj projev vaří jako guláš. Něco o spravedlnosti, něco o křivdách které se národu dějí, něco o vlastenectví /toho trochu víc, toho je trocha v každém/ a nějaký ten slib, který slibuje že splní, dáme-li hlas jemu. Většina z nás to ví, a mávne nad tím rukou, ale jemu stačí i ta troška do mlýna. Vypadá jako hodný člověk,  kterému se dá věřit, protože  on říká, že se mu věřit dá. Jak spoléhá na to, že nikdo o tom nebude s ním diskutovat, chtít ne slova, ale důkazy,  nebude přece ztrácet čas potom  párat. A i když doslova se zastává agresora, podporuje válku, jeho příznivci ho brání slovy, je proti válce. Říkal to přece. Nikdo se už netrápí tím,  že nelze říkat mír a podporovat agresora. Ať už jsou důvody sebesložitější, vždy se má hledat cesta, která je vyjasní a ne vzít řešení do vlastních rukou formou zabíjení druhých. Nikdo přece nemá právo vzít spravedlnost do vlastních rukou.  I když je vrah dopaden při činu, policie ho zatkne a předá soudu, neprovádí exekuci na místě činu. Podle mého názoru, kompromis se musí hledat, a ne začít zabíjet a stát o kompromis, až začnu nečekaně prohrávat.

 Všichni tito  „nestranně zasvěcení“ co řvou mír a nevědí jak ho nastolit, nebo lépe, vědí, ale je to cesta podpory agresora, vůbec nemají ponětí co slovo mír znamená.  V prvé řadě, mír je pro všechny, tedy ne jen pro jednu stranu. Pak, mír bylo to, než začala válka. Co hrůzy bylo díky Putinovi a lidí kolem něho, napácháno, co nejde smazat. Jsou zde mrtví. Ti už svůj názor říct nemohou. Nad tím prostě jenom mávnou rukou, s tím se již nic dělat nedá. To je pravda, vždy, když někdo někoho zabije, dělat se s tím už nic nedá. Ale zůstává nám vrah, v tomto případě i jeho pomocníci, a s těmi se dá dělat hodně.Tyto klausovce a okamurovce sjednocené pod praporem Nohavice – co si myslíš na to seru, nic jiného než JA nezajímá. Nepřátelství dvou národů na dalších milion let. Kolik Rusů, kteří tam žijí a svou zemi milují, ji hromadně opouští, a kdyby znali postoje Klause, Okamury a dalších, naplili by jim do obličeje. Byl, a asi je zde problém z obou stran, to nikdo nepopírá, ale každý slušný člověk popírá způsob, jakým se ho Rusko snažilo řešit. Ti, kteří mezi tím kličkují, hledajíce v tom prospěch pro sebe, jsou prostě  -  bože můj, existuje pro to vůbec slovo? Klaus a jeho Institut nás už dávno naučil, co si o něm myslet. Kellner za služby, které mu Klaus prokázal, se mu odvděčil a poškodil národ. Vysvětloval to tím, čemu mohl zase jen hlupák uvěřit, že prezidenti nejsou doceněni. Jistě. Klaus chodí pro podporu. A další prezident nedocenění si postavil skromný bungalov za miliony. A to vzal Kellnera jen do Číny. Odměnu by si zasloužil, kdyby se vrátil bez něj. Nevěda jak se mu odvděčit, chtěl mu dodatečně udělit Bílého Lva. Jako by ho už dost svým udělováním neušmudlal.

 Jistě si pamatujete Klausovu starost o to, že někteří lidé přejí Rusku totální porážku. O té hrůze píše. To, kolik zabili dětí a žen mu nestojí za zmínku. Jsou to hrozní lidé, ti, co si můžou porážku a potrestání Ruska přát, že pane Klausi. Chápete to? I to že si to jen přejí mu vadí. Já budu asi ještě horší. Dokud nebudou tvrdě potrestáni Putit a spol, co válku vyvolali, nevěřím v mír. Jen věřím, že se to povede. A že taky u nás doma, budeme jednou mít spravedlivou a odvážnou vládu, která všem, co nepřímo válce pomáhají,  stavi se proti vlastni zemi, udělí odměnu, která jim náleží.

Predstavte si, ze by vsechny země kde je nějaký sousedský konflikt, ho začaly řešit putinovským způsobem. A dokonce i v malém, sousedi by se začali řezat o starou švestku, atd. Karel Čapek když napsal Bílou nemoc, jako by viděl dopředu to, co vidíme dnes. Ale vůbec ho nenapadlo, že v jeho zemi žijí lidé, kteří jsou ochotni oslepnout a ohluchnout k neštěstí druhých. A co víc, že se najdou i takoví lidé, kteří vsadí na tohoto prašivého koně, a budou mu fandit, a vlastně i nepřímo, pokoutně pomáhat, jen aby z toho káplo pár stříbrných i pro ně.

P.S. Nedávno jsem napsal blog -  Pane Klausi, čo bolo, to bolo, teraz ste občanom. –U tohoto článku se objevila omluva, že je zastavena diskuse. Proč, to tam nebylo. „Prošly dva příspěvky.“ I když se diskuse nezúčastňuji , mám pár „skalních“ diskutérů, jejichž názoru si moc vážím. Ozvou se vždy. Co kdyby jsme to  zkusili tady?