Vzpomínka na Lužnici, Zlatou stoku a třeboňský řízek.

S přibývajícími léty můžu jen vzpomínat, Možná i vám vodákům se zasteskne, i když většina řek je už odemknutých.

Daleko dřív než krásu jarních a podzimních hor, kterou pro mě objevila má životní partnerka, lásku k vodě jsem podědil po rodičích. Ti sjížděli Lužnici, Vltavu a Otavu ještě za časů, kdy tento sport byl v plenkách. Dodnes nechápu, jak jsem vzhlížel k řece u Suchdola a neviděl v dálce panorama Šumavy a Novohradských hor. Po čem asi sedmiletý kluk může koukat. Prázdniny byly pro mě jiné, neodložen k příbuzenstvu se stal rovnocenným členem rodiny. Proto ty vykulené oči jen na řeku, o které jsem často slýchával.

Nezapomenu na klasickou žebrovku, vždy lakovanou ve světle modrých odstínech. Později, když jsme asi nevěděli roupama co dělat, dostala "stříbrnou metalízu". Nejspíš stříbřenkou na kamna. Splula mnoho českých a slovenských řek a dokonce se zúčastnila Plavby družby na Dunaji, ale odlišné od podobných Vlaků.

Bylo to v době všelijakých zákazů a nařízení, co se trestají dle §§§. Těch bylo tolik, až oči přecházely. Jeden takový zakazoval proplutí Zlatou stokou. Ta odbočovala vlevo před Pilařem, oním později proslulým Jezem smrti.

Otec nejen právník a bodrý Moravák, nám udělal přednášku o říčním právu, abychom se nebáli vlka nic. A my proplouvali umělým řečištěm až do Třeboně. Někdy zarostlý rákosím, že jsme ani vodníka Čochtana nezahlédli. Já musel změnou trasy oželet i tolik známé zakřivení zeměkoule na rybníku Rožmberk, které nám vtloukali do hlavy ve škole.

Ale přesto mám nevymazatelný zážitek z třeboňské restaurace. K obligátnímu řízku se teprve vařily brambory a my nechtěli čekat. Smažený řízek s knedlíkem a zelím a proč ne? Tak zavelela hlava rodiny a my nebyli žádní vohrňnosové.

Kdysi mě upozornila jedna žena na fakt, že to je normálka a že mu říkají Pavlišovák. Jenže Pavlišov u Náchoda není Třeboň a Lužnice není Metuje.