V Kolíně se narodili dva kašpaři.

Jan, jehož věhlasný kumšt byl založený na tiché pantomimě a Miloš, kterému se bonmoty přeměňovali díky chemickým procesům etanolu na nediplomatické hámoty.

Kde já jen slyšel, proč jsme vděčni osvoboditelům na věčné časy, že zde teď nemluvíme německy.

Není to tak dávno, když jsme poprvé volili prezidenta. My, nikoliv námi zvolení političtí prostituti, kteří lhali před volbami a po nich přidali na forsáži. Kam se na ně hrabalo pravdomluvné Rudé právo. Kam se hrabali na hlásné komunististické trouby. Vždyť to byl podvrh pracovníka tajných služeb z okruhu Strany přátel občanů, který zabodoval i u lidí, zdánlivě vypadajících duševně zdravě.

A nejsmutnější na tom všem je vždycky, že vždycky vstanou noví bojovníci. Kolik já jich jen zažil po dobu svého zrání. To se mi teď kecá, když jsem pomalu za vodou a čekám jen na svého převozníka. Za ty moje anti plky to bude nejspíš Charón, když se nenašli noví demogratičtí humanisti, kteří by mě nejraději shodili ze skály tarpejské.

A hlavně si přisvojili invalidní vozík, vždyť vypadá jako terénní čtyřkolka a tu mi záviděli za živa.

Jean Gaspard Deburau byl sice smutný, ale největší z pierotů. A ten druhý? Přece se nedělají šoufky ze starého mocnáře, my nezapomněli na úpění pod Habsburky. Šláfnberk by nám vymlátil ze slovanských či keltských palicí i rozumové mláto.

Jak bude panáčkovat v Moskvě a pusinkovat se s Vladimírem Vladimírovičem si nenechám ujít, na to moc těším

Břéťové a spol. můžou vyjádřit svůj nesouhlas díky mé kontaktní adrese. Proto se diskutovat nebude. Jsem zlý a nepřející štáckripl. 

Proč si nedám pokoj ani o Velikonocích, nechci zůstat za těmi, kteří ještě o svém rozumu nepochybují.