A stal se šťastným a našel své místo na slunci. Tip na jednodenní výlet, vstáváte-li rádi za kuropění a milujete překvapení, která na vás čekají. Vystoupáte na vrchol a daleké výhledy široko daleko v nedohlednu.
Nikdy mě nenapadlo si zajistit ubytování v místě vandru. Raději jsem cestoval místními autobusy, vždy z místa svého základního tábora. Neložíroval jsme totiž ani v kempu nebo cenově přijatelném penziónu, ale v Sušici 1+1 s příslušenstvím, kde jsem bydlel.
Tentokrát jsme vyrazil za hranice svých snů a možná i časových možností. Výchozím bodem po několikahodinové cestě autobusem s několika přestupy byla konečná, Borová Lada. Pak už jen po svých, kdy jsem odlehčoval levé noze závodní francouzskou holí typ F1.
Tenkrát byla taky nějaká kalamita, lesáci loupali kůru i na vzrostlých neporažených stromech. Ale kam se poděli, zřejmě si odjeli zkontrolovat ženy na Slovensko, zda nějak nezlobí a chovají se mravně.
Cesta vedla podle baráků bývalé PS, nyní sloužící Cizinecké policii.
Pak se šlo po rovině silničkou až na Knížecí Pláně k torzu starého hřbitova s kostelem.
Nově zrenovovaný za přispění potomků původního německého obyvatelstva a nadací vypadal důstojně.
Pak přišel nepříjemný kus cesty kolem Bučiny, kde jsem měl poslední možnost se vrátit autobusem do civilizace. Zato jsem viděl v mlhavé dáli možná Trojmezí.
Nečekaný krpál přede mnou se nedal obejít a mé oči už stěží vnímaly cokoliv na mapě, natož pak v sedle na rozcestníku Pod Stráží, když Stráž se tyčila ve výšce pouhých 1308 metrů.
U PRAMENE VLTAVY 1,5 KM
MODRAVA 11 KM
Ze Žižkováka křtěného Jizerou tekoucí z Vinohradské vodárny se stal skutečný Pražák křtěný Vltavou. Já novokřtěnec hrdě a zblble mazal místo na Modravu, podél močopudně bublající Vltavy až na Kvildu.
Pár Budvarů ve mně probudilo tátovo moravanství, kdy by ho z Prahy nedostali ani párem volů. S blížícím se odjezdem autobusu jsem už nevěděl, kam vlastně patřím. A tiše si mumlal cestou k Sušici.
Ja su tak šťastné, ja su Pražák.
