Strýc skrýval tři uprchlíky

Vzpomínky na konec války zakončím vyprávěním o třech uprchlících, které ukrývali moji strýc a teta. Bydlili v naší vesnici dva domy od nás.

Jejich dům byl těsně u silnice na vrcholu kopce. V předjaří r. 1945 šel po té silnici transport vězňů, tzv. pochod smrti. Vězni měli civilní šaty, hodně potrhané. Dozorců bylo málo a působili dost apaticky, asi tušili konec války. Jeden z vězňů, měl málo přes 20 let, utekl z útvaru, schoval se do křoví a pak požádal strýce, který by venku, zda by se u nich mohl ukrýt. Strýc souhlasil, zavedl ho do kuchyně a namazal mu chleba. Věděl, že je vyhladovělý. Z prvních slov se dověděl, že je Žid, utekl z transportu už v jedné z předchozích vesnic, nikdo ho tam však nechtěl ukrýt (byl za to trest smrti), tak transport dohonil a znovu se připojil. Sotva dojedl, objevil se ve dveřích německý důstojník. Úlek prvně zvládl ten mladý Žid. Všiml si, že na plotně je hrnec brambor. Usoudil, že jsou pro prasata. Začal hrát čeledína, vzal brambory s tím, že jde nakrmit prasata. Německý důstojník řekl, že potřebuje dolít vodu do chladiče. Strýc novému čeledínovi řekl: „Prvně běž napumpovat vodu!“ Tak tedy vězeň pumpoval a německý důstojník držel nádobu.

Za krátko se u strýce objevila Marusja. Byla to mladá Ruska nebo Ukrajinka, která byla odvezena spolu s mnoha dalšími mladými lidmi z obsazených území na práci v muničních továrnách. Jelikož tyto továrny byly často bombardovány, mnozí z těchto nasazených volili útěk. Strýc s tetou ji přijali.

A nakonec se u strýce objevil Polák, jehož jméno si ještě pamatuji: Vojtěch Koval. Měl asi 16 let a nějaký německý statkář, který žil buď na východě Polska, nebo ve Východním Prusku, před postupující frontou poslal rodinu do Německa vlakem, cennější nábytek naložil na vůz, na kozlík posadil polského mladíka Vojtu a sám si sedl za něho a jeli do Německa. Němec měl na klíně pistoli a mladíkovi pohrozil zastřelením, kdyby se pokusil o útěk. U mého strýce požádali o vodu a napojili koně. Chvíli si odpočali, a když jeli dál, usoudil Vojta, že teď je správná chvíle pro útěk: koně jsou odpočatí, silnice z kopce, u ní křoví a za ním les. Švihl do koní, koně se rozeběhli a Vojta vyskočil do křoví. Podařilo se. Došel pak k mému strýci, sedl si na zápraží a brečel. Tak ho našla teta a vzala ho domů. Tak měli strýc s tetou na konci války ukryté tři cizince.

Za krátko se po silnici valily armády. Když se objevili první ruští vojáci, Marusja k nim běžela a zdravila je. Ruský velitel, když zjistil, že je sovětská občanka, rozhodl, že musí jet s nimi. To Marusja nechtěla, utekla a skryla se. Ruský důstojník, který měl trochu vypito, začal zuřit a hledal ji. Nenašel ji, chtěl zapálit strýcovi usedlost, aby Marusja vylezla. Nastalý konflikt pomohl řešit ten Žid s hereckým nadáním a ruští vojáci odjeli bez Marusji.

Hned po odchodu fronty se Žid rozloučil a jel do Chrudimi, odkud pocházel, hledat, co zbylo z jeho domova a jeho rodiny. V r. 1947 Žid přijel i se svou ženou, mezi tím se stihl oženit. Ukázal ji, kde se zachránil.

Marusja tam byla skoro dva roky, tak dlouho to trvalo, než sovětské velvyslanectví ji vyřídilo doklady a jízdenky. Dělala domácí práce a chodila pracovat na pole. Strýc měl pole vedle našeho, bylo odděleno jen mezí. Když moji rodiče pracovali na poli, dali nás děti na mez, kde jsme si hráli. Jak nás Marusja viděla, přiběhla a začala se s námi mazlit. Já jsem jí nerozuměl ani slovo. Líbilo se mi, když začala napodobovat zvuky zvířat a ptáků. Nejlépe uměla imitovat kukačku. Dítě si prý pamatuje události spojené s emocemi. Asi se mi to líbilo, že mi to uvázlo v paměti. Konečně Marusja dostala ze sovětské ambasády doklady a jízdenku a odjela s tím, že napíše. Nikdy od ní žádná zpráva nepřišla.

Vojtěch po válce přešel do nedaleké hospody, kde potřebovali pomocníka. Po válce utíkali přes naše území Banderovci. Ukrývali se v lesích za naší vesnicí a Vojtěch se s nimi setkal. Pak přijela naše armáda a chtěl je polapit. Leželi za naší vesnicí, nepadl však ani jeden výstřel. Vojtěch odjel do Polska až v r. 1948. Za ty tři roky vyrostl a zesílil, sousedi mu říkali, když se s nimi loučil, že ho doma nepoznají. Šťastně se shledal s rodinou a po několik let od něho přicházely pozdravy s polskými známkami, pro které jsem si k tetě chodil.