Rady pro šťastné manželství

V sobotu jsme byli s manželkou na oslavě zlaté svatby našich známých. V neděli jsem potkal jinou známou, která před časem s manželem oslavila 60. výročí svatby. Mezi mými vrstevníky bych podobné jubilanty ani nespočítal.

V dalších generacích však bude zlatých svateb méně.

Dokonalý pár mohou vytvořit pouze dvě dokonalé osoby. Jelikož takoví nejsme, není žádný vztah ideální. Můžeme se však snažit o vlastní vylepšování či zdokonalování. Jestliže denně zkoumám své chování takto: „V noci manželka naříkala, že jde na ní chřipka a já jsem nevstal, abych jí uvařil čaj – to byl projev lenosti a to musím překonávat.“ Jindy zase na sobě, objevím projevy sobectví, netrpělivosti a další a další neřesti. Když toto dělají obě strany, je to základ harmonického manželství. Vlastně je to vše, ostatní jde jaksi automaticky. Pokud však člověk považuje sebe za dokonalého a zaměřuje se na to, aby „vylepšoval“ toho druhého, pak to skřípe a v horším případě se manželství rozpadne. A co tolerance? Já bych nezdůrazňoval toleranci, ale zdůraňuji odpouštění. Při něm jeden partner ukáže druhému, že ho to bolí, ale že mu to odpouští.

Jsou tady však takové projevy jako alkoholismus nebo domácí násilí, co s tím. Ano je to ve většině případů nepřekonatelná překážka harmonického soužití. V mnoha případech, snad ve většině, se sklon k alkoholu projevil již před svatbou. Mnohdy měl sklony k alkoholu i otec či bratr manžela, a přes tato výrazná varování si ho ta nešťastnice vzala. Bála se rozchodu, děsila se toho, že by měla zůstat sama. Namlouvala si, že po svatbě manžela „zvládne“. Ve většině případů to nezvládla.

Pak je tady řada případů, kdy alkoholismus způsobila nepřímo ta manželka svým jazykem. Uvedu konkrétní případ. Měl jsem před léty spolupracovníka, jehož žena byla soudkyně. Dostala na stůl případ dvojnásobné vraždy. Muž v té kauze odcházel z hospody a prohlásil: „Zabiju manželku a tchyni!“ Přišel domu a udělal to. Prokurátor navrhoval trest smrti (bylo to před asi 40 lety). Když však ta soudkyně ve spisu pročítala výpovědi sousedů a posudky psychologů atd., ukázalo se, že onoho muže manželka a tchyně denně sekaly jazyky: „Jsi k ničemu! S tebou nic není, ty nemehlo!“ Utíkal do hospody, kamarádi ho tam brali jako sobě rovného. Soudkyně začala mít s tím nešťastníkem soucit. Už nevím, kolik let mu dala, ale trest smrti to nebyl. Ano, muži mají pádnou ruku, ženy ostrý jazyk. Naše kultura mužskou polovinu vychovává k tomu, že nesmí na ženu vztáhnout ruku. Ženy však nevychová k tomu, že nesmějí používat ostrý jazyk. Tím dochází k jednostrannému odzbrojení. Ženy by si toho měly být vědomé a dobrovolně by se měly používání ostrého jazyka vystříhat, jinak je nebezpečí, že bude muž utíkat do hospody.