Papež, který měl smůlu

Jde o papeže Pia XII., který byl ve funkci od 1939 až 1958, a na jehož diskreditaci se po válce zaměřila sovětská KGB.

Po skončení 2. Světové války vedení sovětských komunistů předpokládalo, že většina států v Evropě se vydá socialistickou cestou. Vycházeli z toho, že po skončení 1. Světové války proběhla vlna pokusů o nastolení komunistických režimů (Karl Liebknecht a Rosa Luxemburg v Německu, Bela Kun v Maďarsku) a očekávali, že po této válce, v níž Sovětský svaz impozantním způsobem zvítězil, se další země vydají komunistickou cestou. Když Klement Gottwald krátce po skončení války telefonoval Stalinovi a žádal souhlas s odsunem sudetských Němců, Stalin mu ho nedal s odůvodněním, že se Německo jistě vydá na cestu k socializmu. Nevěděl, že Němci mají z Rusů takový strach, že něco takového je nemůže napadnout. Došlo mu to až později. Jedině Československo se vydalo na socialistickou cestu z vlastního rozhodnutí, v dalších zemích dosadila komunisty k moci Rudá armáda. V zemích, kde RA nebyla, komunisté neuspěli.

Byli sice zklamáni, ale nevzdali to. Usoudili, že komunisté jsou nejsilnější v Řecku, Itálii a ve Francii a začali vynakládat velké úsilí, aby jim pomohli. Mnoho italských komunistů jezdilo do Sovětského svazu na krátkodobé či dlouhodobé pobyty. Sověti ovšem věděli, že v Itálii mají velkého protivníka: katolickou církev. Zaměřili se proto proti ní v několika směrech. Na podzim r. 1946 v Itálii začaly současně vycházet tři protikatolické týdeníky a to: Don Basilio, Il Pollo a Il Mercante. Redakční radu měly stejnou, tiskla je jedna tiskárna, ale místo vycházení udávaly různé. Nejostřejším způsobem útočily proti náboženství. Časopisy měly být jednou z hlavních zbraní frontálního útoku. Brzy se ukázalo, že všechny tři časopisy jsou financovány ze zahraničí. Církev se začala bránit: Vatikán vydal oficiální protest, na náměstí sv. Petra se konala veliká demonstrace, vláda připravovala nový tiskový zákon, který by měl regulovat útočný způsob psaní, založený na polopravdách a vyslovených lžích. Podle některých odborníků však nejlepší obranou bylo, že začal vycházet katolický časopis Rabarbaro, který psal o stejných tématech, jako uvedené tři časopisy, avšak objektivně a polovina zveřejňovaných článků byla humorných. Později odborníci usoudili, že humor byla důležitá zbraň, která pomáhala ochraňovat Itálii před komunizmem.

V roce 1960 ruská tajná služba KGB spustila akci s krycím názvem „Židle 12“. Akci řídil špičkový specialista generál Ivan Ivanovič Agajanc. Cílem bylo najít kompromitující materiály na tehdejšího papeže Pia XII. Pokud se nenajdou, pak je vyrobit. Měli v tom tradici, už za cara vyrobili ruští falzifikátoři Protokoly ze sjezdu siónských mudrců. Tentokrát na tom spolupracovali s rumunskou tajnou službou, kterou řídil generál Ion Pacepa. Rumunská tajná služba totiž měla ve Vatikánu svého člověka, který měl přístup do tajného archivu. Dělal jim fotokopie různých tajných dokumentů a posílal je do Rumunska. Celkem šlo o fotokopie několik set stránek dokumentů, které ihned putovaly z Rumunska do Moskvy. Vybrané dokumenty tam upravovali tak, aby „dokazovaly“, že papež Pius XII. podporoval nacizmus.

Bylo to však velmi pracné, poněvadž v těch dokumentech se neměli čeho chytnout. Ještě než se Eugen Pacelli stal v březnu 1939 papežem, byl jmenován v roce 1917 nunciem v Bavorsku a v roce 1920 nunciem pro celé Německo. Již ve zprávě z roku 1923 označuje Hitlerovu stranu jako nebezpečnou a o rok později upozorňuje na její silný antisemitismus. V té době nikoho tato strana nezajímala, a když se Hitler dostal k moci, mnozí ho hodnotili kladně, poněvadž energicky bojoval proti hospodářské krizi, například tak, že začal výstavbu dálniční sítě. Po Křišťálové noci v listopadu 1938 nuncius Pacelli sehnal 3000 brazilských vstupních víz pro pokřtěné Židy. Když se stal papežem, pověřil nuncia Giuseppe Roncalli (pozdějšího papeže Jana XXIII.) aby dal židovským rabínům tisíce nevyplněných potvrzení o křtu, aby se jejich lidé snadněji dostali za hranice. V této činnosti pokračoval i jako papež. Určitý zlom nastal v 1942. V červenci toho roku připravovala SS deportaci židů z obsazeného Nizozemí. Němci nabídli evangelickým a katolickým biskupům v Nizozemí, že budou z transportů osvobozeni pokřtění Židé, pokud biskupové nebudou protestovat proti transportům. Evangeličtí biskupové nabídku přijali, katoličtí nikoliv. Katoličtí biskupové napsali pastýřský list, který podepsal arcibiskup z Utrechtu, ve kterém ostře protestovali proti deportaci Židů. K této události se vztahuje i jedna věta v knize Deník Anny Frankové. Bratr Anny vítá protest biskupů, Anna si od toho nic neslibuje. Pravdu měla Anna. Jako reakce na pastýřský list byli okamžitě pozatýkáni „katoličtí neárijci“ a odesláni do koncentračních táborů. Když se o tom papež dověděl, tak podle svědectví jeho sekretářky Pascalini  zrovna pracoval na dokumentu odsuzujícím transporty židů. Okamžitě rozepsanou práci hodil do koše, přestal s psaním protestů, protože pochopil, že v případě Hitlera jsou všechny protesty kontraproduktivní. O to více však podporoval však konkrétní akce pomoci.

Tohoto se ruští falzifikátoři chytli a vytvořili tezi: Kdyby papež protestoval, mohl zabránit vyhlazení Židů. Na základě toho napsal do té doby neznámý německý dramatik Rolf Hochhuth divadelní hru Náměstek, která měla premiéru v Západním Berlíně. Producentem hry byl komunista Erwin Piscator, který před tím pobýval v Moskvě. Ke hře se dávala brožura o 40 stranách obsahující v Rusku upravené dokumenty.

V sedmdesátých létech byl generál Pacepa naposledy v Moskvě. Tehdejší šéf KGB Jurij Andropov mu k úspěchu akce Židle 12 řekl: „Lidé raději uvěří ve špínu než ve svatost.“  Pak dodal, že kdyby tušil, jak Hitler tohoto papeže nenáviděl, akci by nespustil. Bylo to jejich poslední setkání, Pacepa roku 1978 emigroval do USA. Byla to největší štika z východního bloku, která připlula do amerických sítí. Později vydal paměti, které osvětlily pozadí mnohých událostí.

Hochhuth se přátelil s anglickým spisovatelem literatury faktu Davidem Irvingem, který se taky specializoval na falšování historie. Konkrétně popíral holocaust, „vyráběl“ důkazy, že nebyly plynové komory a podobně. Když za to Irving opakovaně stanul před soudem, Hochhuth ho obhajoval.

Snad by bylo vhodné připomenout osud komunistického hnutí v Itálii. Asi nejtěžší ránu mu zasadil srpen 1968. Italští komunisté (PCI) sympatizovali s naším obrodným procesem. V květnu 1968 přijel do Prahy na oficiální návštěvu Luigi Longo, vysoký představitel PCI. Během návštěvy vyjádřil podporu reformnímu procesu a Dubčekovii. Po srpnové invazi jménem PCI vydal ostrý protest, ve kterém tuto intervenci odsoudil. V roce 1969 se konala v Moskvě mezinárodní konference komunistických stran, představitelé PCI Berlinguer a Longo tam ostře protestovali, mluvili o „tragédii v Praze“ a odmítli podepsat závěrečný dokument. Nikdy se vztahy s Moskvou již nezlepšily a po roce 1989 PCI skončila.