Ještě k úmrtí Alžběty II.

Zesnulá královna je už týden pochována, ale mne ještě v hlavě vrtá, v čem spočívala její popularita. U nás je typické, že politik má po svém zvolení důvěru okolo 50%, pak už mu jenom klesá.

Někdo namítne, že královna neměla žádné pravomoci, nemohla proto dělat rozhodnutí, která by mohli mnozí považovat za chybná. To se mi nezdá jako dostatečné zdůvodnění. Náš prezident má taky málo pravomocí, řekněme, že jsou srovnatelné s pravomocemi zesnulé královny. Ta například jmenovala biskupy anglikánské církve. Každý takový biskup spravuje značný majetek. Kdyby však zemřel náš prezident, nestáli by u nás lidé dlouhé hodiny, aby se mu mohli poklonit. Tady se mi vybavuje na mysli anekdota z doby mého mládí, kdy byl u moci jiný prezident. Anekdota pravila, že zemřel a že před sálem, ve kterém byl vystaven, stálo mnoho lidí. Přišel redaktor Rudého práva a říká: „To je krásné, že se v takovém množství jdete poklonit zesnulému soudruhu prezidentovi!“ – „My se nejdeme poklonit, my se jdeme přesvědčit, že je opravdu mrtvý!“

V rozsahu pravomocí bych tedy rozdíl nehledal, spíše bych viděl rozdíl v tom, že nebyla volená. Volby jsou sice důležitý atribut demokracie, ale na druhé straně znamenají, že se při nich lidé rozdělí na politické strany. Mezi nimi je jaksi samozřejmě řevnivost, někdy až nenávist. Královna nebyla navržena či podporována žádnou politickou stranou. Ona se královnou narodila. Tedy přesněji řečeno, ve svých deseti letech se stala nástupkyní č. 1. Tehdy její strýc Eduard VII. odstoupil a králem se stal Jiří VI., její otec. A jako budoucí královna byla vychována pro svoji budoucí pozici.