Soumrak politických stran?

Někdy skokově, někdy pozvolna, ale v posledním období stále výrazněji klesá podpora politických stran občany. Občas se sekáváme s názorem, že to je trend současného století. Nemyslím si to. Obávám se, že to je důsledek vnitřního života většiny současných politických stran.

Nelze se divit, že stále větší procento voličů se odklání od politických stran. Hledají alternativy. Oni totiž nechtějí stát stranou politiky. Nejsou apolitičtí. Záleží jim na jejich „polis“ – zemi, městě, obci. Proto hledají alternativy. Když jim je nedáme, vytvoří si je sami. Zkušeností, názorů a nespokojenosti na to mají dost.   

Není pravda, že taková politika musí být horší. Když se oprostí od praktik, které nám všem vadí, může to být i daleko lepší politika. Určitě bude lépe odrážet přání a potřeby těch, kteří stojí mimo politické strany.

 Je nutné si připomenout, že každého člověka formuje společnost, vzdělání, přátelé, rodina. Tento myšlenkový a názorový vývoj přivedl řadu lidí do politických stran. Věřili tomu, že strany jejich politickou orientací mohou naplnit víru například ve spravedlivější, ohleduplnější společnost. Laskavější ke slabším. Že se budou zasazovat o právo a spravedlnost. Že budou preferovat zájem společnosti před osobními zájmy svých funkcionářů i partikulárními stranickými zájmy.

Lidé určitě nejsou tak naivní, aby se domnívali, že mávnutím proutku se změní lidé i společnost. Většina nevěří, že někdo za ně může přes noc odstranit všechno zlé a špatné. Nedomnívají se, že je možné se ráno probudit do nového, lepšího světa.

Jsem přesvědčen, že je povinností každého z nás usilovat o lepší tvář společnosti, ve které žijeme. Můžeme mít rozdílné názory, jak má taková společnost vypadat nebo jak toho můžeme dosáhnout. Netrvám na tom, že moje vize je jediná správná. Mohu být přehlasován. To je demokratické.

V politických stranách by však členové měli být přehlasováni ve střetu idejí nebo názorů. Místo toho v posledních letech čím dál výrazněji jejich členové postrádají ve stranickém životě jakýkoli souboj idejí, názorů nebo vizí. Souboje (někdy i velmi ostré) se téměř výhradně odehrávají mimo názorovou rovinu a jsou motivované především osobními zájmy, osobními ambicemi. Nástrojem stranické praxe není diskuse, ale stále častěji obstrukce nebo bojkot. Myšlenky se vytratily. To není politika, to je politikaření. Téměř na všech úrovních stranického života.

Takovým přístupem se většina členů politických stran nechce a nemůže realizovat.

Nechci tím tvrdit, že v politických stranách nezaznamenáme například v souvislosti s volbami žádnou aktivitu. Opak je pravdou. Jenomže ta aktivita směřuje k jinému cíli. Zcela osobnímu. Umístit se na volitelném místě kandidátky. Proto se strany tolik zajímají o volební prognózy. Aspirant na zvolení potřebuje vědět, do které ho místa je stoprocentně volitelný, na kterém by to ještě mohlo vyjít a které místo je určitě nevolitelné. Podle toho se potom uzavírají politické dohody. Ten termín není přesný. Nejsou politické, ale v nejlepším případě politikářské a nejsou to přijatelně znějící dohody, ale ošklivě znějící obchody. Zpravidla s tím souvisí všechny nejhorší praktiky takového chápání politiky: pomluvy, očerňování, kompromitace, šťourání v minulosti. Pokud toto je vnitrostranická demokracie, potom netoužíme po její aplikaci ve společnosti.

Praxe ukázala, že než formulovat vlastní postoje a názory, snazší je vést negativní kampaň. Proto se používá jak vůči voličům, tak uvnitř stran. Když nemohu dosáhnout lepšího místa na kandidátce, je třeba posílit své šance vyřazením soupeřů. Je lhostejně, zda uvnitř strany nebo snížit šance jiných stran. Z hlediska politické budoucnosti země, kraje, města nebo vesnice je to tragická perspektiva.

Je naivní si myslet, že to voliči neví. Smích mezi lidmi, který kdysi vyvolalo volební heslo jednoho někdejšího politika „myslím to upřímně“, je toho dostatečným důkazem.

Obecným zájmem většiny z nás by mělo být obnovení někdejší politické kultury. Nechci vést za každou cenu spory o hloupostech, jenom proto, že má někdo jiný odlišný názor nebo postoj. Naopak chci hledat společná řešení a společné programy s každým, kdo chce prospět společnosti, lidem a státu.