Samosprávní občané

Samospráva spolu se státní správou tvoří veřejnou správu. Už jenom to slovo charakterizuje účast, zájem nebo postavení veřejnosti. 

Státní správu vykonávají jmenovaní úředníci. Dobří nebo horší. Mají na to vzdělání, kvalifikaci. Zákon jim určuje jejich pravomoci. Většinou jsou nám sympatičtí, když nám vyhoví. Pokud nevyhoví, těžko uznáváme jejich profesionalitu.

Samosprávu vykonávají volení politici. Jejich prostřednictvím tedy sami občané. Proto je jedním ze základů demokracie samospráva.        

Bez nadsázky můžeme říci, že míra samosprávy je určující pro míru demokracie. Proto považujeme samosprávu za tak důležitou pro výstavbu společnosti. Občané mají právo rozhodovat nebo spolurozhodovat o otázkách a řešeních, která se jich bezprostředně dotýkají.          

Současná neúnosně vysoká centralizace státní správy a minimalizace kompetencí samosprávy je často vysvětlována a omlouvána nedostatkem odbornosti volených funkcionářů – poslanců, zastupitelů. Úřednické odbornosti? Vždyť oni přece nejsou úředníci – jsou zástupci lidu! Oni nemají razítkovat. Oni mají rozhodovat o zájmech občanů, svých voličů. Nepochopil jsem, co vede zástupce exekutivy k domněnce, že úředník daleko od občanů ví lépe, co lidé potřebují, než oni sami! Evidentně mu představitelé státu prokazují větší důvěru než občanům. Nelze se divit, že občané oplácejí stejným –  nedůvěrou v představitele státu.           

Může se samozřejmě stát, že orgány samosprávy nerozhodnou dobře. Ovšem totéž se stává i úředníkům a placeným politikům. Mezi oběma případy je z hlediska důsledků velký rozdíl. Pokud špatně rozhodne orgán samosprávy, je jasné, kdo za to odpovídá. Není pochyb, že mu to voliči ve volbách dají najevo. Tuto možnost ale občané vůči státní správě nemají.

Všichni velmi často a rádi mluví o nutnosti decentralizace. Fakticky jsme bohužel svědky opačného trendu. Stálé posilování centralizace a snižování kompetencí orgánů samosprávy.           

V zemích s rozvinutou demokracií je běžným nástrojem referendum. Právě proto, že vrcholná politika nedokáže přesně kopírovat názorový posun společnosti, v zásadních nebo nových otázkách se vrcholná politika zajímá o názor občanů s ochotou ho respektovat. Nemysleme si, není to laskavost. To jen politikům v těch demokraticky vyspělejších zemích už dávno došlo, že je lepší se dopředu zeptat lidí na názor než potom zaplakat nad volebním výsledkem. Zdá se totiž, že dělají politiku s delší perspektivou, než je u nás zvykem. Nestačí jim zdar jednoho volebního období.          

Je jasné, že demokratická politika se nemůže dělat bez účasti občanů. Jenom ta účast občanů na politickém dění se nesmí omezit jen na docházku k volbám!