Přestaňme se strašit!

Existovaly kdysi noviny, které se jmenovaly Večerní Praha. Mezi lidmi se jim přezdívalo Pražská drbna. Pokud dneska v archivu zalistuji jejími starými výtisky, zjišťuji s překvapením, že těch drbů tam bylo velmi poskrovnu ve srovnání s dnešními médii. Oblíbený sloupek byla tehdy Černá kronika, stručný přehled tragických zpráv. Dnes je to opačně. Sotva rozsah jednoho sloupku jsou zprávy zajímavé, zbytek médií tvoří černá kronika.

Nevím, kde se vzala móda, lidi neustále strašit. Nejsou to jenom novináři. Je to drtivá většina různých finančních a ekonomických analytiků, jsou to bohužel i politici. Zprávy z parlamentu jakoby soutěží o horší předpovědi z hlediska jak projednávaných návrhů zákonů, tak i samotného jednání.

Nechápu, proč se tvůrci volebních kampaní předhánějí v tragice svých premis dalšího vývoje. Normální člověk přece nebude volit špatnou perspektivu. Lidé potřebují naději. Právě politici by jim ji měli poskytovat. Jestliže ji neposkytují, svědčí to jenom o tom, že buď ji sami ve své politické práci nevidí, nebo že svou úlohu nezvládají tak, aby dokázali přispět k vytvoření úspěšnější, radostnější společnosti. Připadá mi to jako rezignace na hodnoty, kterými jsme se včera ještě oháněli.          

Program, udržovat lidi v nejistotě, je špatný. Může být výhodný snad jenom pro propagaci životního pojištění. Nebo jsou snad i jiné oblasti, které z nejistoty druhých profitují?          

Radost různých odborníků nad tím, jaké nové jedy v potravinách objevili, nad tím, jak špatný vzduch dýcháme, jaký energetický kolaps nebo klimatické hrůzy nás čekají, je iritující.

Prostor, jaký jim média poskytují, je přinejmenším varovný.

Celý tento postoj je negací lidské tvořivosti. Není to skepse. Je to defétismus. Je to popření úlohy a postavení člověka. Všichni si všímáme, jak na stres reagují naše domácí zvířátka nebo jejich příbuzní v zoologických zahradách. Proč by to s člověkem mělo být jinak?          

Léta čelíme negativnímu populačnímu vývoji. Proč se divíme, že do světa, který nám každodenně všechny informační zdroje barvitě líčí, čím dál méně lidí touží přivést své potomky?          

Motivace našich zákonodárců je pro mě hodně poplašná. Pokud poslanci zdůvodňují jakýkoli postoj svůj nebo svého klubu, vesměs se soustředí nikoli na to, co nový zákon pomůže vytvořit, ale především na to, čemu zabrání. To je charakteristický doklad jejich způsobu uvažování.           

Pokud nedokážeme takové uvažování změnit, těžko změníme náladu ve společnosti. Politik by měl věřit, že se dokáže přičinit o příznivější společenskou atmosféru. Proto a jen proto ho lidé budou podporovat. Samozřejmě nemyslím naivní optimismus neznalosti, ale pevnou víru, že člověk je svéprávný, odpovědný a schopný příznivě ovlivnit svůj život a spolu s ostatními i svět kolem sebe.  

Program politické strany nebo politického hnutí nesmí strašit, musí povzbuzovat. Přestaňme lidi strašit. Nezaslouží si to!