Petr Lachnit: Maximalismus! Maximalismus?

Do politiky člověk zpravidla vstupuje se svými požadavky. Nekompromisními požadavky. Vynecháme případy, kdy jde o požadavky osobní povahy. Není to proto, že by byly tak výjimečné. 

Je to proto, že tuto kategorii požadavků nepovažuji za vyjádření politiky, ale jenom politikaření. V praxi není obtížné obě kategorie oddělit.

Pokud dokáže politik své požadavky formulovat a pokud mají podobné postoje i občané, může s nimi uspět ve volbách. Tady fakticky jeho nekompromisní požadavky končí. Logicky. Politika totiž je, jak už jste mnohokrát slyšeli, skutečně umění možného. Čím ortodoxnější postoje, tím menší koaliční potenciál. Co je větší zradou na voličích? Sveřepé trvání na svém, které vás vyřadí z rozhodování a tím možnosti ovlivňovat politické směřování státu, kraje, obce, politické strany nebo ústup od požadavků, které jsou pro ostatní politické partnery nepřijatelné?

Pochopitelně nechci obhajovat oportunismus a konjukturalismus. To je bezzásadová politika jako program. Jenomže opačně platí, že principiální trvání jenom na svých pravdách nebo názorech je ve svých dopadech stejně škodlivá politika.

Bolševismus je v běžném slovníku zaměňován s komunistickou ideologií. Není sporu, že tento termín vznikl v souvislosti s rozdělením ruské komunistické strany na menševiky a bolševiky ještě před revolucí v roce 1917.  Dnes ale obecně označuje systém, ve kterém většina „převálcuje“ menšinu pod populistickým heslem „vítěz bere všechno“. Úroveň demokracie se v politologii posuzuje především podle rozsahu práv menšin. Zdaleka nejenom národnostních, ale především názorových nebo zájmových menšin. Nemáme-li respekt k lidem nebo skupinám s jinými názory či programy, nemůžeme hovořit o politické kultuře nebo rozvinuté demokracii.

Jak v praxi odlišit nezbytný politický kompromis od bezzásadové flexibility? Není to tak snadné a hranici zřejmě nelze přesně definovat.

Ve vyspělých demokratických zemích bývá zvykem, že pokud výsledky voleb vedou k vytvoření nesourodé koalice, která často zahrnuje i subjekty se značně rozdílným programem, je společný program koalice tvořen na základě společných nebo blízkých postojů v programech zúčastněných politických stran. To, co tyto strany zásadně rozděluje, je prostě odloženo na příští volební období. Samozřejmě to není ideální, ale je to rozhodně lepší, než „válcovat“ slabší partnery koalice nebo pro své nesmiřitelné postoje vládu nevytvořit vůbec. Bezvládí rozhodně politické stabilitě a společnosti vůbec v ničem neprospívá. Zastupitelstvo místního úřadu, pokud není schopné nebo ochotné tvořit koalici, bude obec řídit nesporně hůře, než nejhorší koalice, protože ji řídit nebude vůbec.

Pokud se takové koalice některá strana nebo hnutí nezúčastní, zbaví se tak možnosti svou politiku uplatnit. Říkám záměrně uplatnit, nikoli prosadit.

Pokud ovšem je účast v takové koalici podmíněna opuštěním zásad a zásadních postojů, nelze takovou koalici akceptovat. Zásady, na kterých je přímo postavena politika té které strany, by právě měla tvořit tu nepřekročitelnou hráz, jejíž překročení by opravdu znamenalo zradu svých voličů a opuštění smyslu a důvodu existence strany vůbec.

Prospěch společnosti, tedy ne osobní animozity nebo společné soukromé zájmy by měl být rozhodujícím při posuzování funkčnosti, přijatelnosti či nepřijatelnosti konkrétního koaličního uskupení.

Dosud jsem se vyjadřoval k tzv. vnější politice stran. Totéž ale platí i pro jejich vnitřní poměry. „Válcování“, vylučování pro odlišné názory nebo vytěsňování menšinových postojů svědčí daleko víc než politický slovník o tom, která politická strana nepřekonala a nedokázala překonat dědictví minulosti.

Toto dědictví se neprojevuje proklamacemi a nesmiřitelnými výpady. Projevuje se v nás samých. Maně si přitom vzpomínám na Jevtušenkův verš: „sundali jsme Stalina z pomníků, ale kdo ho sundá z nás?“

Zbavme se ho. Zbavme se nahrazování respektu k druhému vlastní neomylností. Ona totiž neomylnost je vůbec velmi ošidná.