Padni, komu padni, by mělo platit i pro média

Něco se děje. Překvapivě i v mediální sféře. Vládní zeď jménem novináři se začíná drolit. Je to zajímavé především z toho důvodu, že právě média byla jedním z hlavních strůjců předloňského volebního úspěchu nynějšího kabinetu.

Asi nikdo z „vládních“ žurnalistů před dvěma lety netušil, pod co se podepisují, a k jak velkému průšvihu jejich koně cválají. Skandály, nesplněné sliby či každodenní nepravdy z úst nejvyšších vládních činitelů znamenají historicky nejnižší oblibu premiéra a jeho boys and girls v očích veřejnosti. A protože novinářská branže je (až na takzvaná veřejnoprávní média) podnikáním, kde o úspěchu rozhoduje i vnímání značky, nelze se divit, že podpora „pětikoalice“ už není, co bývala.

Jednoduše. Když premiér nemluví pravdu, a všichni to vidí, i dosud "vládní novinář" se zbytkem soudnosti zkrátka nemůže tuto věc pominout. Pak by se sám stal u veřejnosti lhářem. Výjimky se přirozeně najdou, ale u nich už nelze hovořit ani o náznaku elementární žurnalistické cti.

A tak se z per či úst takzvaného mainstreamu začínají stále častěji objevovat kritické příspěvky vůči kabinetu, a to leckdy od autorů, o jejichž zapálenosti pro „správnou věc“ před pár měsíci v podstatě nikdo nepochyboval.

Zda je to taktika související se snahou vytvořit prostor pro potenciální nový politický subjekt, který by mohl hlasy zklamaných vládních voličů zamíchat volebními kartami, těžko říct. Chtěl bych možná trochu naivně věřit, že se někteří novináři vracejí k podstatě své profese, kde pro tendenčnost a dosud všudypřítomný dvojí metr není místo. Kde se informuje, a nikoli formuje. Kde se účelově nenálepkuje a nešpiní. Kde se politici nemilují či nenávidí, ale kontrolují. Ať už mají jakékoli stranické tričko.

Někteří novináři považují sebe a své kolegy z ideologicky správných redakcí za více méně společensky vyvolené, s nekonečným pocitem vlastní důležitosti. Sami mají právo a oblibu kritizovat druhé, ale jejich často zfušovaná práce je nedotknutelná. Nicméně už i oni na vlastní kůži pociťují aktuální ekonomický stav země, vidí při nákupech cenovky v obchodech, platí drahý plyn či elektřinu. Krůček po krůčku začínají chápat oprávněnou rozezlenost konzumentů svých produktů.

Stejně bych ale nechtěl bych být v jejich kůži. Upletli si na sebe bič, a teď neví, co s ním. Žijí s nepříjemným pocitem, že stvořili neschopnou arogantní vládní bytost, která začala požírat i je. Vědí, že tento stav je neudržitelný, protože diváci, čtenáři či posluchači stále více srovnávají vlastní realitu s jejím mediálním obrazem. Vůbec se pak nelze divit, proč novinařina mezi lidmi patří mezi nejméně prestižní povolání. Kdo asi tento stav může změnit, než oni sami?