Nespokojenost a nositelé naděje

Želvičky Julie a Bára se na sebe momentálně tváří v jednom teráriu nezúčastněně a odtažitě. Jedna má 600 gramů a druhá 80 gramů. Želvičky si náklonnost nebo naopak nelásku projevují okusováním nožiček. Což může být někdy potíž.

Želvičky Julie a Bára se na sebe momentálně tváří v jednom teráriu nezúčastněně a odtažitě. Jedna má 600 gramů a druhá 80 gramů. Želvičky si náklonnost nebo naopak nelásku projevují okusováním nožiček. Podobné projevy velké želvičky Julie vůči uzdravenému „prckovi“ Báře však mohou být při vzájemném velikostním a váhovém nepoměru víc než problematické. Takže velká želvička putuje do svého terária a je klid. Napadá mě, kde je spravedlnost. Jedna želvička bez problémů roste a druhá se dva roky pere s nemocí. Připadá mi to jako „želví nespravedlnost, želví křivda“ a želvičce Báře taky.

Nic totiž člověka a zjevně i želvičku nepopouzí víc než pocit křivdy. Nic mu neubírá naději víc než nevíra ve spravedlnost. Nejedná se jenom o spravedlivý soudní proces. Jedná se o spravedlivou společnost vůbec, a to jak k lidem, tak i k želvičkám. Společnost spravedlivou v získávání vzdělání i zaměstnání, spravedlivou v poskytování léčebné péče, v zajištění důstojného stáří. Prostě ve všem, co se týká života člověka i želvičky.

Pohled na želvičky uklidňuje. Jak na ně koukám, uvědomil jsem si, že poslední dobou se tak nějak vytratilo slovo „spravedlnost“ s malým „s“. Nevím proč, třeba je to jen subjektivní pocit. Všiml jsem si, že tohle slovo bylo v komunikaci jaksi upozaděno. Lidé už nepociťují křivdy? Nepociťují nespravedlnost? Nevím. Cítí se spokojeně? Určitě ne. Nespokojenost lidí však pomalu, ale jistě narůstá. A když si přečtete několik článků z evropského tisku, dojde vám, že nespokojenost není jen specificky českým problémem. Postupně začíná mít celoevropský charakter. A vždy jde jen o tu pověstnou kapku, díky které ta nespokojenost přeteče.

Týká se proto v celém rozsahu i naší politické scény. Nespokojenost postupně přerůstá v rozhořčení. Nejde o počet občasných demonstrací ani demonstrantů. Demonstrace, které proběhly na podzim, bychom však neměli přecházet bagatelizací zatím relativně malé účasti. Je dobré si začít všímat výrazných společných prvků těchto vystoupení. Jednoznačně dominuje nesouhlas s úlohou, postoji a prací všech politických stran bez rozdílu. Totéž platí o politicích jako takových. Je zajímavé, že média, která už řadu let soustavně dehonestují politiky a důsledně generalizují každé jednotlivé selhání jako nedílnou součást celého systému, jsou z hlediska demonstrujících co do nedůvěryhodnosti hned na druhém místě za politiky.

Přestože nelze pochybovat, že skutečnou příčinou nespokojenosti občanů je především zhoršující se ekonomická situace, v českých podmínkách má zásadnější dopad na nálady obyvatel spíše pocit ekonomické nejistoty než vlastní finanční problémy. To je faktor, který nelze podceňovat. Je zvláštní, že současná vláda si patrně tuto okolnost vůbec neuvědomuje. Naprosto společensky necitlivé nápady a návrhy ministra financí naráží a budou narážet na obecný nesouhlas. Lidé totiž nechtějí chápat a určitě nikdy chápat nebudou, proč právě oni mají na sobě nést důsledky ekonomických a politických chyb, které sami nezpůsobili. A to jsme u toho méně závažného selhání.

Zkuste vysvětlit lidem, proč mají šetřit, když stát šetřit nemusí. Nepodaří se vám to. Statisícové odměny, které si vzájemně udělují „vyvolení“, nemohou zůstat u občanů bez odezvy.    

Nejasnost v představách, jak má vypadat ideální „nová“ společnost, nově fungující stát, nemá mezi účastníky podzimních protestů téměř žádný význam. Tímto aspektem se příliš nezabývají. To, co je spojuje, je ono rozhořčené ne. Ne dosavadní politice, ne dnešním politickým stranám, ne současným politickým tvářím. Nezdůvodňují to. Pro ně je rozhodující pocit nedůvěry.

Zásadní ne se nemůže podařit zvrátit současné vládě. Neumím si představit, co by musela dokázat, aby mohla získat alespoň zbytky důvěry, kterou po minulých volbách prohospodařila. Skutečně mi jí není líto.  

Nejde ovšem jen o současnou vládní koalici. Jde o příští osud této země. Lidé se už nespokojí s pouhou změnou složení vlády. Budou chtít změnu dosavadních způsobů vládnutí. Budou chtít obnovu demokracie – tedy svého práva účastnit se na „vládě věcí svých“. Už nebude stačit jenom rétorika a proklamace.  Politické strany, které se nedokáží těmto požadavkům a očekávání přizpůsobit, budou přežívat a dožívat na okraji politické scény. Na to nestačí pouhá „výměna stráží“. Je třeba změnit styl politické práce. Přestat považovat politiku za „zobchodovatelnou“. Aspirace jednotlivců na funkce je třeba chápat jako souboj idejí. Souboj, ve kterém je uplácení, přeplácení a slibování výhod unfair a povede k vyloučení do konce utkání. To je jediná naděje, jak je možné obnovit důvěru lidí v ústavní systém založený na principu politických stran. 

Pokud chceme brát svou politickou budoucnost vážně, máme téměř poslední šanci pokusit se obecnou nedůvěru rozptýlit. Neuděláme-li to, čeká nás v budoucnosti stejné referendum, jako Slovensko v zářijových předčasných volbách. Jednou můžeme uspět. Ale jen jednou. Pak nás nahradí noví nositelé naděje. Uspějí, i kdybychom stokrát dokazovali nereálnost jejich přístupu, jejich příslibů. Nikdo našim výhradám neuvěří. Nedivme se jim. Zatím se neukazují politické strany v nejlepším světle.