Nahradí čarodějnice 1. máj?

Třicet, čtyřicet nebo sedmdesát? Nedá se to přesně spočítat, ale bylo to hodně. Odpor k vládní politice, vládním škrtům a vládě jako takové dokázal nedávno přivést řadu občanů této země na Václavské náměstí.

Alespoň natolik, aby bez ohledu na své politické přesvědčení, případnou politickou příslušnost a rozdílné názory na spoustu věcí přišli nebo přijeli do centra Prahy. Ženy, muži, mladí i staří. Největší protivládní demonstrace za poslední dva roky. Kromě vlády nejsilnější výhrady padaly na adresu médií a jejich „objektivních“ informací a na adresu politických stran. Všech. Za jejich politické praktiky, které nevzbuzují ve velké části společnosti naději na systémová řešení současné politické i ekonomické krize.

Kabinet si tyto demonstrace příliš k srdci nevzal. Pohrdavá slova premiéra byla přesným obrazem vládní reakce. Podobně nepoučitelně se chovala i všechna takzvaná mainstreamová média. Televize, rozhlas, noviny. Jakoby se jich tato nespokojenost netýkala. V minulém režimu byl populární vtip, že vedení je v pořádku – jen občany je třeba vyměnit!

Zbývala tedy poslední naděje. Že alespoň ty politické strany, které se zaštiťují zájmy občanů a odvolávají se na ně, se pokusí navázat na úspěšnou demonstraci společného postoje lidí. Dalo se předpokládat, že k tomu zvolí ideální termín – 1.máj.

To se ovšem nestalo. Místo toho, aby alespoň ty politické strany, které považují práci za základ úspěchu společnosti, se dokázaly spojit ve společném úsilí o nápravu bezohledné vládní politiky. Ale chovají se dál jako soukromé společnosti s ručením omezeným. Uspořádaly si své malé 1. máje, kde přesvědčovaly přesvědčené, tedy vlastní členy. Tato setkání se totiž uskutečnila téměř bez účasti veřejnosti. K radosti médií, která se těmito soukromými oslavami něčeho, co je jim bytostně vzdálené, vůbec nemusela zabývat.

Tentokrát by ovšem nebylo spravedlivé obviňovat média. Politické strany svou neochotou a neschopností překonat parciální rozpory prohrály jednu velkou šanci. To samozřejmě mnoho neznamená, ale je otázkou, zda jim nespokojená veřejnost ještě další šance bude dávat. Atmosféra na Václavském náměstí tomu příliš nenasvědčuje. 

1. máj není ani spontánní oslavou pracovních úspěchů, ani radostnou oslavou pracovního úsilí, jak tomu kdysi bývalo. Od svého vzniku je zasvěcen solidaritě pracujících, boji za zlepšení jejich postavení ve společnosti. Zlepšení jejich materiálních poměrů. Připadá mi, že to jsou dostatečné důvody, proč společně s drtivou většinou zemí celého světa měly i české politické strany aktivně využít tento tradiční den k vyjádření postojů vůči vládě a vládní politice. Jen tím by se mohly postupně rehabilitovat v očích veřejnosti a dobývat zpět již téměř ztracené právo stát v čele společnosti, v čele její nespokojené většiny.

Nedělám si iluze, že po přečtení tohoto článku se něco ve vedení stran pohne. Jenom doufám, že alespoň někteří politici se pokusí dívat na svou roli trochu jinak. S menším pocitem uspokojení ze zdařilé organizace akce, která svým významem rozhodně žádnou z politických stran nepřerostla.