Méně než většina?

Národnostní menšiny jsou obvykle chápány jako občané toho kterého sátu, kteří se hlásí k jiné než převládající národnosti. Podle českého právního řáduje otázka národnosti čistě záležitostí samotného občana a jeho národního cítění. Nejsou tedy stanovena žádná pravidla, podle kterých by měl být ten nebo onen občan příslušný k té nebo oné národnosti. 

Češi si obecně příliš na národní cítění nepotrpí. Tím lze také zčásti zdůvodnit, proč početní stavy menšin nelze v České republice přesněji určit a musíme se spokojit s někdy více, někdy méně přesnými odhady. K přesnosti by mělo přispívat sčítání lidu, jenomže by se nesmělo konat v národě, který většinově trpí alergií nebo fobií z vyplňování jakýchkoli formulářů. Své negativní pocity tradičně ventiluje smíchem a recesí. Nebude patrně příliš mnoho těch, kteří vyplnili moravskou národnost a byli přitom přesvědčeni o svébytnosti moravského národa. V posledních dvou sčítáních se mnoho mladých lidí, zejména na severní Moravě hlásilo k národnosti eskymácké. Cítí se někdo Donským Kozákem díky svým předkům nebo to máme chápat jen jako pokus o statistický žert? V jednotlivých případech je to obtížné říci. Jenom cítíme, že v součtu tato čísla příliš nepřesvědčí.

Na druhé straně jsou národy, které mají historickou zkušenost, že když je někdo sčítá a registruje, vede to zpravidla k pronásledování. Zkuste jim vysvětlit, že to je pouze věc minulosti a jistě se to již nebude opakovat. Proto se tak málo občanů hlásí a hlásilo k romské nebo židovské národnosti. Kdyby se Romové hlásili k české, slovenské nebo maďarské národnosti jako k projevu identifikace nebo integrace, bylo by to patrně příznivé. Bojím se ale, že je to spíše obava z nějaké diskriminace nebo alespoň odlišného pohledu na ně jako občany. K tomu je třeba dodat, že Židé se nepovažují za národní menšinu, ale jakési nepřesně definované kulturní společenství. Jestliže totiž v minulosti bylo v jejich případě charakteristickým prvkem náboženství, v naší současné převážně ateistické společnosti drtivá část našich židovských spoluobčanů stejně jako národní většina náboženství nepraktikuje.

Zatím jsem hovořil o občanech, jako základní podmínce existence národností menšiny. Jenomže u nás desítky let nebo i vícegeneračně žije v podmínkách  povolení trvalého pobytu velké množství příslušníků národnostních menšin s občanstvím svých původních zemí. Někdy z vlastního rozhodnutí, někdy díky jakési „opatrnosti“ příslušných úřadů. Příkladem té první skupiny jsou Bulhaři. Velké množství jich v minulosti, přestože splňovali všechny podmínky, o české nebo československé občanství nikdy nežádalo. Údajně pro svá národní pouta k vlasti původu, ale nejsem si jist, zda to nebylo kvůli výhodám např.v cestování, kdy nepodléhali díky bulharským cestovním pasům pro občany žijící trvale v zahraničí obdobným cestovním omezením jako našich občané. Typickým příkladem druhé skupiny budou Vietnamci, kteří získávají naše občanství zcela výjimečně. Ale má to znamenat, že tito lidé díky tomu vlastně žádnou početnější národnostní menšinu netvoří?

Zmínil jsem jenom několik národností, které u nás dnes žijí. Nechci tím vzbudit dojem, že jsou problémové nebo nejpočetnější. Pouze se mi hodily jako příklady. Vynechal jsem Slováky (patrně nejpočetnější), Poláky, Rusy a mnoho dalších. Prostě nespočetné množství  národností, které s námi a mezi námi dnes žijí. Přinášejí s sebou svou kulturu a bez ohledu na jednotlivé excesy (to se ovšem týká i většinové společnosti) bezesporu znamenají kulturní obohacení většinové společnosti. Jenom vzájemným působením je podmíněn vývoj, nebo chcete-li pokrok.

Kdo je tedy Rom? Kdo je Bulhar, Vietnamec nebo Řek? A kým jsou děti ze smíšených manželství? Je to obtížné říci. Nebude tedy lepší, když se tím nebudeme ve vlastním přístupu k sousedům, kolegům, spolužákům příliš zabývat a budeme je považovat hlavně za sousedy, kolegy, spolužáky? Se všemi sympatiemi a výhradami, které máme k jednotlivým členům těchto skupin známých s ohledem na jejich vlastnosti a nikoli vzhledem k jejich původu nebo národnímu cítění?