Kolečko a nejhodnější listonoš Kolbaba

Vánoce a Velikonoce bývaly už tradičně dobou shonu. Vynechme otázku, zda je to dobře a zda to naplňuje myšlenku těchto svátků a smiřme se s realitou.

Ženy si brávaly volno v práci, aby pekly cukroví, gruntovaly, sháněly vše potřebné.

Poštovní doručovatelky si volno brát nemohly. Vláčely se ulicemi s velkými brašnami plnými vánočních či velikonočních přání, pohlednic a balíčků. Pošty byly zavaleny a velmi často nestíhaly doručovat včas. To už je pryč. Vánoční, novoroční i velikonoční přání valnou většinou nahradily esemesky a e-maily.

Vánoční a velikonoční trauma doručovatelek či listonošek (nevím, jaké je dneska správné úřední označení) nahradilo trauma volebních kampaní. Už nevláčí dopisy, ale tahají za sebou plné tašky letáků. Zase si nemohou brát volno. Naštěstí volební doba je většinou jen jednou za dva roky. A i to pro ně končí. Volby teda budou, a co pošty?

Zase jsou tu Velikonoce a najednou slyšíme, že neubydou jen doručovatelky či listonošky, ubydou i pošty. Je mně jasné, že „pokrok“ se nezastaví. „Pokročí“ to zřejmě tak, že děti se budou na školních výletech koukat na jedinou památeční poštu v kraji, s jedinou poštovní schránkou. Spoustu pohádek nebude komu číst, protože malí čtenáři nebudou vůbec vědět o čem třeba Čapkova „Pošťácká pohádka“ je. Nejobětavější pošťák pan Kolbaba už nebude hledat po republice křížem krážem zamilovanou slečnu Mařenku, které patří psaníčko bez adresy. Pan Kolbaba po letech práce na České poště skončí na Úřadu práce, kam bude spolu s poštovními skřítky docházet pro podporu v nezaměstnanost a sociální dávky.       

Nedělám si iluze o literární nebo stylistické úrovni někdejších vánočních a novoročních přání.  Jedno jim nebylo možné upřít – obyčejnou dobrou vůli připomenout se, vyjádřit vztah k druhému člověku.

Lidé obyčejnou dobrou vůli projevili, některé vládní úspory by pochopili, čemu však nerozumí, je nečekané vládní velikonoční nadělení znamenající pro řadu z nich dlouhé putování za poštovním úřadem. Možná až na kraj světa. Takový poštmistr Kolbaba naruby. Zamilované psaníčko pohádkové Mařenky ponesou přes dva okresy, aby ho předali panu Kolbabovi za přepážkou jediné pošty, která široko daleko zbyla. A pan Kolbaba ho doručí té jediné správné celebritě –panu Kolečkovi. Ale to nebude dopis od jedné Mařenky, ale plná taška zamilovaných dopisů od paní Anety, slečny Denisy a dalších. V důsledku vládních opatření nejhodnější listonoš Kolbaba na Kolečkovy zamilované dopisy na České poště zůstal skoro sám, na rozdíl od pana Kolečka.