Kamarádi za školy

Každý máme kamarády ze školy. Někdo jich má víc, někdo méně. Ale máme je všichni. Samozřejmě na začátku jich bylo hodně. Pravidelně jsme se scházeli. S přibývajícími lety se i naše školní parta diferencovala, zájmy, povolání nebo změna bydliště snížila pravidelnost setkání. Z některých kamarádů se ale stali přátelé, se kterými se vídáme nebo vyhledáváme celý život.

Když se po letech kdekoli setkáme se spolužákem, i kdybychom se tenkrát neměli příliš rádi, léta spolu nemluvili, přece budeme mít pocit soudržnosti. Budeme se k sobě chovat poctivě, s důvěrou. Určitě se pokusíme si vzájemně pomoci.

V každém městě je to stejné, Prahu nevyjímaje. Není zdaleka tak velká, abychom se nepotkávali. Při pracovních kontaktech, u lékaře, prostě ve společnosti. Žít v Praze bez přátel z dětství, bez spolužáků je vždycky o něco složitější než opačně.

Děti ze segregovaných škol budou tedy mít především segregované spolužáky a kamarády. To je velká překážka integrace, která se s nimi potáhne celý život.

Žádné ghetto se v dějinách neosvědčilo a vždycky přineslo v budoucnosti daleko větší problémy, než které chtělo v daném okamžiku vzniku řešit. Je jedno mluvíme-li o ghettu neplatičů nájemného, o ghettu nezaměstnaných nebo o ghettu romském či jakékoli jiné národnosti. Neopakujme hloupé chyby minulosti. Není to věc názoru, ale pouze neznalosti, pokud zkoušíme znovu něco, co již tolikrát selhalo.

Praha se dnes už stává a daleko více bude zítra stávat cílovým městem mnoha cizojazyčných obyvatel. Je jednoduché, pokud se jejich děti tady narodí, chodí zde do školky a od první třídy do školy. Pro tyto děti je čeština stejnou samozřejmostí, jako pro děti české národnosti. Určitě i vy se čím dál častěji setkáváte například s vietnamskými dětmi, které se spolu baví česky. Není to jejich rodný jazyk, ale čím dál častěji je to jejich jazyk komunikační.

Ne všechny děti nových obyvatel se ale přistěhovaly v předškolním věku nebo se tady narodily. Pro ty později příchozí skutečně není snadné přijít ve čtvrté nebo páté či jakékoli jiné třídy do úplně jiné školy s naprosto odlišným vyučovacím jazykem, začlenit se a ještě stíhat učební látku. Doma se doučovat nemohou. Není tam totiž nikdo, kdo by byl češtinář a dítěti mohl poradit. Dobrý češtinář, který by zvládal výjimky českého pravopisu už vůbec ne. Pokud škola nebude neobyčejně tolerantní, takové dítě může jen těžko při svém prvním roce v české škole uspět a postoupit do dalšího ročníku.

Nedělejme si iluze: i mnoho romských dětí, především z rodin olašských Romů pochází z rodin, kde rodný ani komunikační jazyk není čeština.

Potřebujeme nesegregovat tyto děti. Potřebujeme je naopak začlenit do společnosti. Aniž jim přitom sebereme jejich kulturu. Multikulturní společnost vždycky znamená kulturní obohacení. Není to pouze program vyspělé demokratické společnosti. Je to i v zájmu rozvoje naší vlastní kultury. Žádná velká kultura nikdy nevznikla v izolaci. To ví každý, kdo dával ve škole v hodinách dějepisu alespoň trochu pozor.

Pokud se chceme s těmito relativně novými úkoly vyrovnat, musíme se dívat na tyto problémy také nově. Bez předsudků návyků.

Čím dál naléhavěji budeme pociťovat potřebu vyrovnávacích škol pro děti z nečeského prostředí. Škol, které se budou věnovat intenzivní výuce češtiny tak, aby se školák po roce či dvou mohl zcela bez problémů začlenit do výuky v běžné škole. Samozřejmě ruku v ruce s výukou jazyka se musí žák vyrovnat s rozdíly v pojetí jednotlivých předmětů mezi českou a jeho původní školou. Pro pedagogy to jistě nebude jednoduché. Ale dokážeme-li vytvořit plně funkční takové vyrovnávací školy, obrovsky se nám to v budoucnosti vyplatí. Mimo jiné to ušetří nesmírné finanční prostředky, které jinak utrácíme na málo účinné odstraňování následků našeho potřebami dávno překonaného systému.

Nenechme stát stranou mnohdy talentované děti, které měly jenom tu smůlu, že čeština nebyla jejich rodným jazykem. Mohou této zemi mnohonásobně vrátit péči, kterou jim ona dneska poskytne. 

Bez integrační a integrující úlohy školy to bude daleko složitější. Samozřejmě i dražší. A nebojme se prosazovat nový přístup jenom proto, že to tu ještě nebylo. Ona tu totiž také nebyla tak silná potřeba řešení jako dnes.

Autor: Petr Lachnit | středa 27.8.2014 9:30 | karma článku: 5,54 | přečteno: 321x