I zdravý onemocní

Stát nevznikl proto, abychom měli kam dávat peníze. Vznikl proto, aby chránil své občany a jejich zájmy. Stát, který to nedokáže nebo se tím nechce zabývat, je pro své občany zbytečný.

Za poslední léta valem přibývají bezdomovci. Je směšné tvrzení, že skutečným projevem demokracie je právo těch, kteří nechtějí nikde bydlet, že prostě bydlet nemusí.

Naše zkušenost s bezdomovci se fakticky omezuje na znalost těch, kteří obtěžují své okolí. O ostatních, kteří se vyhýbají pozornosti okolí (často i ze studu), nevíme nic. Jestliže ovšem někdo označí podle znalosti dvou negativních případů bezdomovce za parazity, kteří si opilstvím a vyhýbáním se práci svou situaci sami zavinili, je považován za člověka, který má svou zkušenost a jeho názor je respektován. Už vůbec nikdo se nezabývá otázkou, zda alkohol byla příčina nebo důsledek jejich beznadějného postavení. Okolnost, že jsou všichni opilci, všechny další pochyby o jejich postavení bohužel většinou snadno odstraní.

Nechci a nebudu polemizovat s názory, zda žebráci a opilci jsou běžnou součástí života velkoměsta nebo zda by měli být z města vytlačeni. Oba tyto pohledy jsou stejně hloupé a argumentace zastánců toho či onoho názoru se mi zdá stejně prázdná. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Nepopírám právo jedince zvolit si svůj způsob života, ale tímto svým právem nesmí omezovat ostatní. Vadí mi obtěžování na ulici a musím přiznat, že mi nevyhovuje ani nedostatek hygieny u některých spolucestujících v hromadných dopravních prostředcích. Jenomže byť to není příčina sociálního postavení bezdomovců, je to příčina nedostatku solidarity většinové společnosti s jejich postavením. 

Jde mi ale o něco jiného. Zda lze nebo nelze uplatnit takovou státní politiku, aby se odstranily příčiny, které vedly ke vzniku bezdomovectví a zda lze současnou situaci napravit. Kdysi se taková státní politika uplatňovala prostřednictvím obcí. To byly pastoušky a chudobince, jak je známe ze starší literatury. A byly to také některé kláštery. Jeden článek nedává dost prostoru, abych se zabýval otázkami provozu a ekonomiky těchto zařízení. Jenom bych považoval za rozumné, kdyby politici této země ve svém volném čase víc četli starší knihy a nemuseli tak znovu vymýšlet vymyšlené. Vymýšlení je totiž časově náročnější a oni zavalení starostmi o náš blahobyt tolik volného času nemají.

Je vcelku lhostejné, proč se kdo stal bezdomovcem. Ať už v důsledku rozvodu opustil nebo musel opustit domácnost, ať ztrátou zaměstnání neměl na nájemné, upadl zaviněně nebo shodou okolností do dluhů, které díky lichvářské politice soukromých či státních institucí se staly nesplatitelnými nebo po propuštění z výkonu trestu neměl kam se vrátit a zaměstnání se záznamem v trestním rejstříku prostě sehnat nemohl – všechny tyto případy a mnoho dalších mezi bezdomovci najdete.

V naší zemi je obrovské množství opuštěných chátrajících historických objektů. Zámky, kláštery, velkostatky a podobné objekty. Stát ani obce nemají dostatek prostředků na jejich obnovu a ani na jejich údržbu. Tam všude lze pro bezdomovce vytvořit pracovní příležitosti a dočasný domov. Jde zásadně o princip dobrovolnosti a svobodné volby, fakticky o někdejší ubytovny zaměstnanců.  Valná část bezdomovců by uvítala možnost návratu do příznivých sociálních podmínek. Pokud v takových objektech najdou ubytování s hygienickým zázemím a možností pravidelného stravování, mohl by to pro ně být začátek příštího důstojnějšího života.

Cílovým programem by mělo být např. vybudování a provoz zemědělských usedlostí s pěstováním zeleniny a třeba chovem koz nebo ovcí, spojený například s výrobou sýrů a podobných produktů, případně včetně přidružené výroby.

V žádném případě se nejedná o dobročinnost. Za poskytování těchto služeb by se ubytovaní bezdomovci podíleli na rekonstrukčních, udržovacích a zvelebovacích pracích a samozřejmě na rozvoji zemědělské prvovýroby. Bude záležet čistě na jednotlivcích, zda se do tohoto programu plně zapojí či zda budou jen docházet (pravidelně či nepravidelně) a pracovat jen tak, aby si uhradili náklady spojené s pobytem, tj. noclehem a stravou. Samozřejmě za práci budou dostávat plat a bude jejich věc, zda takto vydělané peníze budou chtít použít pro svůj návrat do běžné existence nebo zda se budou chtít na takové farmě trvale usadit. 

Nedělám si iluze, že se od samého počátku všichni bezdomovci s nadšením do tohoto programu zapojí. Ale dejme šanci těm, kteří se na ulici ocitli bez vlastní vůle a proti své vůli a potřebují dnes především motivaci, sílu a odhodlání, aby se mohli pokusit o návrat do společnosti.

Organizační a finanční zajištění? Je zřejmé, že takto náročný program musí být věcí státní politiky, pokud má fungovat systémově. Obce či městské části kromě jednotlivostí takový program zabezpečovat nemohou. Stát musí zajistit finanční prostředky a organizátory a jejich platy pro zřízení takových středisek. Tyto vložené prostředky se ale státu velmi rychle vrátí. Nejen vzhledem k hodnotě práce, kterou představuje záchrana historických objektů, ale především ve snížení finančních prostředků věnovaných dnes na nápravu důsledků bezdomovectví. Nejedná se tedy o finančně náročný program, ale naopak o úsporu finančních prostředků státu.

Restituční nároky církví se u části občanů nesetkávají s pochopením. Pokud by církve byly ochotné část navrácených objektů využít pro zřízení takových záchytných středisek, jistě by to zlepšilo jejich obraz.

Nemusí být všechno tak jednoduché, jak to v tomto článku líčím. Mohou se vyskytnout problémy, které nelze předvídat. Ale pokud to nezkusíme, nemá smysl to odmítat. Už vůbec nemá smysl předstírat, že tato nemoc společnosti se nemusí léčit. Že ji společnost prostě přechodí. Naopak. Je třeba ji léčit, dokud nezachvátila celý organismus.