Apolitická politika

Někdy skokově, někdy pozvolna, ale v posledním období stále výrazněji klesá podpora politických stran občany. Někdy se sekáváme s názorem, že to je trend současného století. Nemyslím si to.

Obávám se, že to je důsledek vnitřního života většiny současných politických stran. Profesor Parkinson kdysi ve svých zákonech tvrdil, že podnik, který dosáhne počtu zaměstnanců jedno sto osob, už dál nic neprodukuje. Veškerou svou energii totiž spotřebuje na řízení sama sebe. Aparát těchto politických stran už se nezabývá otázkou, zda stranická politika reflektuje nebo nereflektuje potřeby společnosti. Veškerou energii spotřebovávají straničtí úředníci na upevnění svého postavení uvnitř strany. Politické debaty, které vedou, se už nezabývají smyslem jejich práce. Převažuje orientace na podporu jedněch skupin a paralyzování jiných skupin, posílení své pozice a oslabení pozice druhých. 

Pravidelně se opakujícím vrcholem, ke kterému by činnost strany měla směřovat, je volební úspěch. Měla by. Jenomže zpravidla nesměřuje. Politické strany už se volbami ve své činnosti prezentací svých myšlenek nezabývají. Najímají si k tomu reklamní agentury. Volební kampaň je tak zcela k nerozeznání od prodejní kampaně na vysavače nebo zaručené prostředky na hubnutí.

Nechci tím tvrdit, že v politických stranách nezaznamenáme v souvislosti s volbami žádnou aktivitu. Opak je pravdou. Jenomže ta aktivita směřuje k jinému cíli. Zcela osobnímu. Umístit se na volitelném místě kandidátky. Proto se strany tolik zajímají o volební prognózy. Aspirant na zvolení potřebuje vědět, do které ho místa je stoprocentně volitelný, na kterém by to ještě mohlo vyjít, a které místo je určitě nevolitelné. Podle toho se potom uzavírají politické dohody. Ten termín není přesný. Nejsou politické, ale v nejlepším případě politikářské a nejsou to přijatelně znějící dohody, ale ošklivě znějící obchody. Zpravidla s tím souvisí všechny nejhorší praktiky takového chápání politiky: pomluvy, očerňování, kompromitace, šťourání v minulosti. Pokud toto je vnitrostranická demokracie, potom netoužíme po její aplikaci ve společnosti.

Praxe ukázala, že než formulovat vlastní postoje a názory, snazší je vést negativní kampaň. Proto se používá jak vůči voličům, tak uvnitř stran. Když nemohu dosáhnout lepšího místa na kandidátce, je třeba posílit své šance vyřazením soupeřů. Je lhostejně, zda uvnitř strany nebo snížit šance jiných stran. Z hlediska politické budoucnosti země, kraje, města nebo vesnice je to tragická perspektiva.

Je naivní si myslet, že to voliči neví. Smích mezi lidmi, který kdysi vyvolalo volební heslo jednoho někdejšího politika „myslím to upřímně“, je toho dostatečným důkazem.

Nelze se potom divit, že stále větší procento voličů se odklání od politických stran. Hledají alternativy. Oni totiž nechtějí stát stranou politiky. Nejsou apolitičtí. Záleží jim na jejich „polis“ – zemi, městě, obci. Proto hledají alternativy. Když jim je nedáme, vytvoří si je sami. Zkušeností, názorů a nespokojenosti na to mají dost.   

Není pravda, že taková politika musí být horší. Když se oprostí od praktik, které nám všem vadí, může to být i daleko lepší politika. Určitě bude lépe odrážet přání a potřeby těch, kteří stojí mimo politické strany.