Dítě se rodí jako dokonalá lidská bytost. Naším úkolem je dát mu teplou postel, zdravou stravu, nějaké to oblečení, pocit bezpečí a hlavně lásku, tu bezpodmínečnou. Mít ho rádi především za to, že je.
„Naše kultura je založena na strachu, kontrole a utváření. Snažíme se děti někam směřovat a to je, jako bychom zasadily semínko a potom začali rvát rostlinu násilím ze země a říkat jí, jak a kdy má růst, učit ji, jak být zelená, apod. Bojíme se růstu svobodné lidské bytosti, bojíme se síly lásky.“ Naomi Aldort
Po prvním zhlédnutí debaty s Naomi Aldort na youtube se ozvalo mé ego: „No co je tohle za bláboly.“ Reakce odpovídala nesouladu jejího přístupu se vzorci a programy v mé hlavě. Každý jsme, chca nechca, ovlivněni přístupem svých rodičů, okolí a institucemi, kterými jsme během svého života prošli. Všechny tyto vlivy utváří náš postoj k výchově a jakémukoliv jinému postoji se zákonitě bráníme. Nicméně o nějaký čas později jsem na debatu narazil znovu a Naomi jsem již bral jako ženu se zajímavými názory. Po přečtení její knihy „Vychováváme děti a rosteme s nimi“ jsem pochopil, ba co víc, její přístup jsem přijal a aplikuji ho v praxi. Funguje, a proto se o tento poklad dělím. Kdo chcete, berte, kdo nikoliv, nechte ležet.
Devět myšlenek Naomi Aldort:
1. Dítě má pravdu. Ať už dělá cokoliv, má k tomu pádný důvod. Opravováním v něm vyvoláváte pocit selhání. Podstatné je najít pravou příčinu jeho jednání a tu napravit. Zpravidla za ní stojíme my ? většinou jsme dítě něco nevědomky naučili nebo máme nerealistické očekávání. Dítě je naše zrcadlo.
2. Poslušnost není naším cílem. Znamená totiž, že dítě se bojí. Možná dělá dobrou věc, ale ze špatného důvodu. Bojí se trestu, naší zlosti, nebo že přijde o naši lásku. Poslušné dítě může později poslouchat kohokoliv, třeba vůdce gangu. Naučí se poslouchat jiné, a ne samo sebe. Člověk by měl také někdy poslouchat jiné lidi, ale měl by se vždy nejdříve poradit sám se sebou a umět se rozhodnout, koho a kdy poslouchat.
3. Naším cílem je, aby dítě bylo nezávislé, aby dítě v každé chvíli cítilo: „To, jak se cítím, je správné“. Tento pocit sebedůvěry budujeme tak, že reagujeme na jeho potřeby. Nemusíme se obávat, že později bude dělat věci na úkor jiných lidí nebo že se o druhé nebude starat. Naopak: pro dítě, které se cítí nezávislé a důvěřuje si, je mnohem snadnější všímat si druhých a starat se o ně.
4. Spokojené dítě se chová dobře ze své vlastní svobodné vůle. K tomu nepotřebuje příkazy, zákazy a napomínání, potřebuje jen, aby byly naplněny jeho základní potřeby, jimiž — kromě těch fyzických — jsou: bezpodmínečná láska, možnost sebevyjádření, emocionální jistota, samostatnost a moc nad sebou a sebevědomí.
5. Lidé jsou ze své podstaty nezávislé bytosti. Protože ovládáním jdeme proti této přirozenosti dětí, vytváříme agresi, vzdor. Jiné děti tím přimějeme k vnitřní rezignaci a vytvoříme v nich pocit uzavření, nejistoty a neschopnosti důvěřovat sám sobě.
6. Naším cílem je, aby děti byly šťastné. Snažíme se je toho co nejvíce naučit, aby toho co nejvíce dosáhly a co nejvíce měly, a potom mohly být šťastné. Na tom není nic špatného, daleko důležitější však je naučit děti být šťastné rovnou. Nezávisle na tom, jestli dostanou to, co chtějí, jestli se jim něco podaří. Aby byly schopné BÝT. Učme je BÝT raději než DĚLAT a MÍT.
7. Když dítěti pomáháme, ve skutečnosti ničíme jeho sebeúctu. Říkáme mu tím: „Ty to neumíš. Já ti to ukážu. Já ti pomůžu.“ Dávejme dětem takové projekty a činnosti, které zvládnou samy. Ne příliš snadné, ale ani ne tak náročné, aby je odradily nebo aby při nich potřebovaly naši pomoc. Pokud vidíte, že na něco nestačí, je lepší vybrat jim něco jiného, než jim pomáhat.
8. Chválení ničí sebeúctu a je druhem manipulace. Když dítě chválíme, chceme, aby něčeho dělalo víc. A ono to funguje, ale opět ze špatného důvodu — chce získat naši lásku. Učíme děti být závislé na mínění druhých lidí. Tento přístup vnáší do života nejistotu.
9. Svoboda není povolení dělat cokoliv. Dát dítěti moc nad sebou samým neznamená dát mu moc nad rodiči a ostatními lidmi. Protože to je pro dítě příliš mnoho moci, která jej frustruje a oslabuje.
Jedna z hlavních chyb ve výkladu jejího přístupu je, že se jedná o úplnou benevolenci. Mnoho rodičů se mylně domnívá, že důvěřovat dítěti a respektovat ho znamená, že dítě si může dělat úplně, co chce, ale to neradí. Nedoporučuje, aby rodiče ovládali děti, ale ani aby děti ovládaly rodiče.
Život je hra, hrajte si...
