Legendární Jaromír Jágr

Včera jsem byl na zápase Kladno - Pardubice, který mi jen potvrdil, že se Džegr stal již za svého života legendou.  

Někdy v 6 letech mě vzal otec poprvé na pardubický zimák a představil mi hru zvanou hokej. Byla to láska na první pohled a byl to pro mě obrovský zážitek (jen těch nových slov, co jsem se ten večer naučil). Postupem času se ze mě stal fanda, v mládí velice aktivní a teď už víceméně jen pasivní. Hokej si i rád zahraju, ale dnes už jen bohužel na rybnících, zejména pak v zimě. Kromě Pardubic fandím samozřejmě i reprezentaci a právě reprezentační akce mi připravila největší hokejový zážitek. Nagano! Byl to krásný týden, výborně načasovaný, neboť jsem byl tou dobou student a měl jsem spoustu volného času (i když tehdy jsem si to nemyslel). Už je jedno, jestli pomohl výprask na světovém poháru, zarputilost Albiho nebo kouzlo osobnosti Ivana Hlinky, prostě to cinklo a pro spoustu hokejových fandů to je nezapomenutelný zážitek. A právě tento turnaj byl zlomový pro Džegra. Byl na vrcholu sil, už měl dostatek zkušeností a ukázal, jaký přínos má pro tým. Myslím, že po Haškovi, měl největší vliv na našem úspěchu (ten se ale tu sezónu téměř nemohl počítat mezi lidi). Před Naganem byl JJ takový nemastný, neslaný, ale po už byl ozdobou každého turnaje. Potom nám, co moc nesledujeme NHL, na čas zmizel z očí a reprezentoval především na olympijských hrách. Naštěstí brzy přestoupil do Capitals a posléze do Rangers a tak jsme ho mohli sledovat i na MS. Když podepsal Omsku, bylo co slavit. Sice tím přišel o pár míst v historické tabulce produktivity NHL, ale našim fanouškům se opět o něco přiblížil. Tak posledních pět let jsem si každý jeho zápas užíval, protože jsem si říkal, že už je to možná naposled, co ho vidím hrát. Z toho důvodu jsem ostatně jel do Prahy i tentokrát. Jenže Jarda je snad nesmrtelný a ještě určitě pár sezón odehraje.
Nyní bych se vrátil ke slovu „legendární“. Leckdo možná namítne, že je to přehnané, ale mě toto přirovnání přijde na místě. Aby se stal hokejista legendou, musí být jednak vynikající hráč, jednoduše řečeno hvězda, ale hlavně v sobě musí mít něco navíc, jakési kouzlo osobnosti, kterým přitahuje pozornost lidí. Jaromír Jágr má obojí. Bezesporu je to hvězda světového hokeje. Určitě není nejlepší hokejista historie, první dvě místa jsou pevně obsazena pány Waynem a Mariem, ale za nimi se tlačí řada těch, mezi které JJ patří. Džegr sice nikdy nebyl a nebude hráčem, který „ryje držkou v ledu“, ale od toho tam jsou jiní. On je tam proto, aby nějakou povedenou bogničkou, případně svou osvalenou zadnicí odmítnul obránce, aby ukázal co to je pořádný švih kladenského chasníka, popřípadě přihrál před prázdnou kasu. Na to lidi chodí a Jaromír má velké publikum. Při vší úctě k Plekancovi, Židlickému, Hemskému a dalším, Jágr je jen jeden a je to hlavně on, kdo teď při výluce plní hlediště. Viděli jsme to i při utkání Kladna se Slávií, kdy se krátce po spuštění rezervací zhroutil systém. Jaký to kontrast s dalším utkáním Slávie, kam přišlo necelých tři tisíce diváků. Ve středu bylo také nabyto a troufám si říct, že bez Jágra by byla aréna naplněna maximálně z poloviny. Například já bych si zřejmě zápas pustil pouze jako kulisu při práci na PC a určitě by nejela ani moje žena, děti a můj otec. Dokonce mi tak nějak bylo jedno, jak zápas dopadne a po gólech ve kterých měl prsty pan 68 jsem se jen přiblble usmíval. Šel jsem na dobrý hokej a ten jsem dostal, hráči byli na konci zaslouženě odměněni potleskem ve stoje.
Je ještě jedna důležitá věc, bez které by se legendou rozhodně nestal. Jaryn hokej miluje. Je to nezbytné a dnes ne zcela samozřejmé. Spousta dětí podstupuje tvrdý dril pouze proto, aby uspokojili přání svých tatíků, a podle toho to taky s jejich kariérou dopadne. To však určitě nebyl jeho příklad. Památná je jeho historka, kdy mu otec slíbil nové brusle, když udělá tisíc dřepů a tuším dvě stě kliků. No a malý Jarda ty brusle chtěl …. Nebo vzpomínky na to, jak před zápasem nakládal na vůz vojtěšku. Tím získal sílu, kterou v posilovně neprodávají. To, jak miluje hokej, dokazuje stále. Je mu čtyřicet, ale je lačný po každém střídání a pobyt na ledě si evidentně užívá. Však už dobře ví, že to nebude napořád. Přeju mu, aby to trvalo ještě dlouho a aby jednou odešel se vztyčenou hlavou.
Závěrem jen chci poznamenat, že nejsem žádným fanatickým fanouškem JJ a prohlašuji, že doma nemám žádnou jeho fotku ani plakát. Dokonce není ani mým nejoblíbenějším hokejistou, tím je s velkým náskokem Otakar Janecký.