Tehdy a dnes

Psal se rok 1938. Události toho roku nás tíží dodneška. Vzdát se, či bojovat?

V situaci, kdy se od nás všichni odvrátili zády, udělal prezident dr. Edvard Beneš asi to nejlepší (byť dobré to rozhodně nebylo), co v daném případě mohl. Nač posílat muže do bitvy, která je předem ztracená, nač posílat muže na smrt. Aby nám svět řekl "Můžete si za to sami" a ještě nás potrestal? Proč volit konec, který bude stát za vzpomínání, když nebude mít kdo vzpomínat?

Píše se rok 2008, doba se změnila. Někdejší nepřítel je nyní náš spojenec.  To neznamená, že by nepřítel neexistoval, jen není tak nápadný. Změnil způsob boje. Změnil taktiku. Ale je tu. A je nebezpečný, velmi nebezpečný. 

Ale jsou tu i společné znaky - dnes, stejně jako tehdy, si nepřítel zvolil za svůj znak náboženský symbol. Dnes, stejně jako tehdy, nemá náboženství s konáním a úmysly nepřítele nic společného.

Dnes utrpělo zranění dalších sedm našich vojáků právě při boji s tímto nepřítelem, již šest lidí kvůli němu zemřelo. Máme se snad stáhnout a doufat, že nám tak dá pokoj? Neměli bychom udělat stejnou chybu jako Francouzi a Britové před sedmdesáti lety, neměli bychom ustoupit a naznačit tak pozůstalým a zraněným "bylo to všechno úplně zbytečné."

Tehdy, před sedmdesáti lety, jsme žádali o pomoc my a svět nás zradil. Dnes žádá svět o pomoc nás. Zachováme se stejně, nebo dokážeme, že jsme lepší?