„Řekni mi, co čteš a já ti povím, kdo jsi.“ Mám dojem, že tohle pořekadlo má vrcholnou dobu své slávy už nějakou chvíli za sebou a je třeba ho mírně zmodernizovat. Podle statistik - skutečně jsem je viděl černé na bílém (nebo opačně?) - prý rapidně ubývá čtenářů tištěné literatury. Žebříčkům nejčtenějších titulů dnes údajně vévodí sms zprávy, výpisy z bankovních účtů, jídelní lístky a hned po nich následují bulvární tiskoviny. Soudobé čtení hlavně nesmí být dlouhé, složité a únavné (což už tento perex nesplňuje a článek tím pádem nemá nárok ani na Top Thousand). Abych to tedy zkrátil - co říkáte na malou obměnu ve stylu: „Řekni mi, co píšeš, a já ti povím, co jsi zač.“
Je s podivem, že nepřímo úměrně s klesajícím množstvím čtenářů literatury stoupá počet těch, kteří nabrousí virtuální husí brk, napíchnou žílu inspirace a pustí se do psaní krvavým inkoustem imaginace. Internetový věk vrhl bez větších porodních bolestí mezi prostý lid fenomén blogů, a protože žijeme v demokratické a individualistické společnosti, může kdokoli vytrubovat do blízkého i vzdáleného okolí, co se mu zachce.
No fajn, je to paráda! Díky moderním technologiím je každý hlas slyšet. Všechny verše mohou být vytepány, kdejaký lyrik smí zpívat a komik bavit. Na sto tisíc vypravěčů má prostor pro tkaní svých příběhů a miliony pseudofilozofů, pseudopolitiků, pseudokritiků a pseudotrenérů mají možnost poctivě vypotit množství neotřelých úvah, postřehů, fejetonů, recenzí a ironických šlehů. To je ta lepší zpráva. Ta horší hovoří o tom, že dnes na síti křičí do světa kdejaký pitomec.
Henry Ford razil po zavedení masové výroby legendárního Fordu T heslo: „Přejte si jakoukoli barvu, jen když to bude černá." Bloudím blogosférou českého internetu a připadám si jako v detroitské továrně proslulého amerického podnikatele.
Prahnu po barevných příbězích ze života, po bezbřehé všeobjímající fantazii a hře se slovy, po básních, ze kterých mi pukne srdce touhou, bolestí, smutkem, radostí, krásou nebo hurónským smíchem, pátrám po originálních, vycizelovaných myšlenkách, po autentických emocích pisatelů, po jejich ryzích pocitech, bystrých úsudcích, usměvavých glosách, postelových skandálech, neuvěřitelných trapasech a maličkostech všedních dnů viděných jedinečným individuálním pohledem. Chci se opájet (i opíjet) osobitou obrazotvorností, ale nacházím jen prázdné tlachání o nesčetněkrát omletých tématech a tisíckrát papouškované fráze. Šlapu po hlavách Paroubků, Topolánků a Klausů, nořím se do smrdutého bahna politiky a korupce, zaplétám se do osidel voleb a radaru, kroutím hlavou nad tuctovostí stokrát slyšených názorů, zakrývám si zrak před do očí bijící hloupostí, nechápavě civím na projevy nevzdělanosti a v převážné většině postrádám aspoň špetku nadhledu. Samostatnou kapitolou pak jsou bloggeři, kteří se snaží udělat dojem svým životopisem, sbírkou funkcí nebo titulů.
Místo veselých a smutných příhod skutečných lidí se přede mnou tyčí monumenty postojů. Díky blogům jsem konečně pochopil, že tím nejdůležitějším v lidském životě je mít na všechno názor. Smrtelně vážný postoj k Blobu, vyhraněný názor na homosexualitu, mínění o americkém prezidentovi, vyprofilovaný úsudek o Evropské unii, Lisabonské smlouvě, muslimech, terorismu, Cikánech, Janovu, Kunderovi, stanovisko ke stanovisku toho či onoho kašpara atd. Díky drtivé většině blogerských článků mi došlo, že není třeba žít vlastní život, dívat se kolem sebe s otevřenýma očima a pomrkávat na krásné slečny, že není nutné snažit se pochopit, proč jsou věci takové, jaké jsou, radovat se z pitomin a užívat si, jak jen to jde. To hlavní je postavit si bariéru z předsudků, vzorců a výmyslů na obranu před skutečným životem.
Pravděpodobně jsem naivní, nepřizpůsobivý a k závažným tématům cynický element, se kterým si přirozený evoluční výběr snadno poradí - a dobře mi tak. Snad si proto mohu dovolit opovrhovat názory, v nichž chybí jiskra překvapivosti, záblesk inteligence, které postrádají svébytný styl a úhel pohledu. Šedivě obyčejných postojů můžu v každé hospodě vyslechnout kolik budu chtít. Kdekdo je bez váhání ochoten mě s tím svým na TOHLE i TAMTO zahltit. Postoje - to jsou jen hlasy z říše mrtvých za řekou Styx, které se míjejí s opravdovým žitím. Něco nám říkají, ale v reálném světě nemají váhu. Proč by mě měly zajímat, chci-li tančit a zpívat?
Fascinuje mě život. Proto teď vzdávám hold těm několika bloggerům, kteří neotřelým způsobem píší o obyčejných událostech, těm, jejichž obzory sahají díky představivosti a smyslu pro humor dál než je obvyklé, těm, kdož jsou ryze sví, syrově či uhlazeně originální a styloví, a nesnaží se vtěsnat svět do jakékoli pochybné definice. Jasně, znám vás jen skrze slova a věty, a přece mám pocit, že vy - právě jen vy - jste mezi masou voskových panáků ti skuteční lidé z masa a krve. To vy jste „T"y fordky, které nestačili natřít na černo... Díky lobo, psice, enimene, ravene, větvo (a další)...
Tak, a teď už o mně cosi víte...
P.S. Jakže? Celý článek, že je jeden velký nabubřelý postoj? A má být...?
