Od dob, kdy jsem v útlém dětství začal hltat knížky Arthura Ransoma a Julese Verna, jsem prahl po exotických zážitcích a dobrodružství. Upřímně, kdo z nás někdy nezatoužil stát se cestovatelem, křižovat svět, prosekávat se divokou džunglí, plavit se po tajemných řekách, jejichž jména lze stěží vyslovit, prodírat se davy na cizokrajných tržištích, poslouchat hatmatilku hlasů, experimentovat s pokrmy domorodců nebo psychotropními látkami? A komu se podařilo sen proměnit v realitu?
Dnešní člověk je podivný tvor; chce zažívat neotřelé zážitky, aniž by zul z nohou pohodlné papuče. Toužíme po zvýšené hladině adrenalinu - ale hlavně aby to nebylo nebezpečné! Cestování se změnilo v turistický průmysl. Co může být, sakra, na průmyslu dobrodružného? Skáčeme na špek cestovním kancelářím, slibujícím zajištění takového množství neotřelých zážitků, že si s nimi budeme moct vytapetovat obývák. Nakonec nám zůstanou jen unifikované fotky - exotika ve stylu all inclusive, adrenalin smrsknutý na start a přistání letadla. Zbabělost ve jménu jistoty a bezpečí…
Hotelový pokoj, nejlépe s televizí a wi-fi připojením na internet, hygienická strava, pokud možno co nejvíc podobná tomu, na co jsme zvyklí, organizované výlety, organizovaná zábava, organizovaná nuda… To je cestování na počátku třetího tisíciletí.
Možná si to idealizuji, ale mám pocit, že opravdové cestování bývalo vždycky o sebevědomí, přátelství, důvěře a zvídavosti. Jaké sebevědomí si ale může přivézt klient cestovní kanceláře, když má naplánovaných čtrnáct dovolenkových dnů takřka minutu po minutě? Může panovat opravdová důvěra a přátelství mezi zákazníkem cestovky a delegátem, když oba dobře ví, že jakoukoli nestandardní událost bude řešit soud? Jak moc zvídavosti je třeba, abychom chodili po obchodech a v turistických kulisách kašírovaných letovisek?
Dopodrobna vypracované plány odletů a příletů, zajištěné ubytování, připravené kontakty na delegáty, informace o půjčovnách nesmyslů… Jedeme na výlet nebo vyrážíme do novodobého koncentračního tábora v podobě katalogově barevných pláží a hotelů? Rozdíl není tak veliký – místo surových dozorců je tu ochotný personál, pocit nadřazenosti (momentálně) na straně „vězňů“ a trýznivé vědomí, že návrat do stereotypu domova je žádoucí.
Zvláštní doba. Chceme jet na výlet a bojíme se ho podniknout. Cestování je dnes jen podvod. Je s ním spojeno příliš mnoho strachu. Jenže turistický průmysl ze strachu klientů žije. Zaklel ho do hesla: „Postaráme se o vás!“ Nejlepší je nahnat masy na kilometry bezpečných pláží, na zabezpečené horské stezky, do kýčovitých obchůdků a ulic, jež nemají s místní kulturou a životem pranic společného. Hlavně, ať je vše pod kontrolou, bezpečné, bez rizika, byť by to byl výstup na Mount Everest.
A tak jezdíme „do světa“ a vracíme se zpátky stejně tupí, jako když jsme odjížděli. Po návratu ukazujeme uniformní fotky z pláží, hotelů, zřícenin a výletních lodí, a prázdno, které v nás po takovém výletu zůstalo, okamžitě plánujeme vyplnit další, nejlépe ještě exotičtější, dovolenou. Tak je to správné v konzumní společnosti! Roboti, kteří se snaží řídit naše životy, si mohou spokojeně mnout ruce, protože se dobrovolně chováme jako otroci.
A je tu ještě jedna věc. Svobodné cestování – stejně jako sex, neorganizovaná zábava, drogy, tanec a nicnedělání, tedy všechno, co působí slast - budí pohoršení u těch, kteří mají pravomoc vládnout. Proč? Protože podstatou toho všeho je, že se člověk vzdává moci a nechává se unášet proudem, který většinou pluje mimo komerční zóny konzumu. S takovým člověkem se pak těžko manipuluje…
I já cítím strach sebrat se a vyrazit. Jen tak, třeba do Indie. Je to strach zevnitř i zvnějšku. Co se mi může stát v tom neznámém, nepřátelském prostředí? Mám na to, abych to zvládl? Jak zásadně mě to může změnit a rozbít to můj zakonzervovaný pohled na svět? A tak stojím na visutém laně a balancuji mezi statickou konformností a pohodlností, a obavou z příštího kroku, který může znamenat pád do hlubin. Anebo první posun na cestě k opravdové svobodě a dobrodružství…
