Musel jsem v minulém životě spáchat něco opravdu ohavného, protože moje holá lebka se zničehonic obsypala jakousi podivnou svědivou vyrážkou. Vypadá TO jako něco mezi neštovicemi, dýmějovým morem a skvrnitým tyfem a vytváří TO vizuální efekt zásahu z brokovnice.
Nejdříve jsem pojal podezření, že mi rostou vlasy. Trochu mě vyděsilo, že by měly rašit jen v izolovaných ostrůvcích. Mít na hlavě věrnou mapu Oceánie v měřítku 1:5 000 000, kde je pevnina tvořena sporadickým vlasovým porostem, by nevypadlo zrovna esteticky. Navíc dnes, když jsem si po letech vytrvalého vyholování hlavy vypěstoval image plešatého podivína, po vlasech rozhodně neprahnu. Ostatně, holá hlava je vysoce praktická. Člověk ušetří za šampony, stačí ji jednou za tři dny přetáhnout žiletkou a blýská se jako činely Chada Smithe. Díky příznivému aerodynamickému koeficientu proráží vzduch elegantně jako kulka vystřelená z pistole agenta 007 a mozek tak disponuje efektivnějším chlazením. Ne, nové vlasy nejsou tím, o co bych stál.
Když jsem zapudil tuto variantu, napadlo mě, že mi pučí rohy. Hned jsem si vzpomněl na čínskou stařenku, které na čele vyrazily satanské ozdoby. Vyděšeně jsem zamečel hlasem Pepka Vyskoče a rychle začal sčítal své hříchy. Došel jsem k číslu 666, což by v souvislosti s rohy dávalo smysl. Už už jsem si nechával tisknout vizitky s noblesním titulem Šelma, posílal vyplněnou přihlášku do klubu Hells Angels a plánoval pro obveselení cestu do Vatikánu, když tu mě napadlo, že může jít ještě o něco horšího.
Žádný muž si nikdy nepřipustí, že by mu na hlavě mohly rašit parohy. Ne, nejsem výjimkou. Vzhledem k výsevu potenciálních parohů bych ovšem musel být nejmíň stodvacaterák. Ač jsou mé matematické schopnosti kdesi na úrovni afghánského mudžahedína, načrtl jsem si několik diferenciálních rovnic a dobral se k uspokojivému výsledku, že žádný cizí mužský element za stav mé hlavy nemůže. Ulevilo se mi, ale svědivý pocit na temeni a spodině lebeční mi připomněl, že jsem se stále ještě nedopátral odpovědi na otázku, co se to se mnou děje.
Najednou mě to trklo. No jistě, s největší pravděpodobností musí jít o alergickou reakci! Jenže na co? Horlivě jsem zalistoval v paměti a hledal, z čeho by mi mohly na palici naskákat ony ropuchovitě nevzhledné ozdoby. Práce? Nadřízený? Kafe od spolupracovnice Maryše? Nepříjemná obsluha v hospodě? V hospodě? Cože? Ach, bože! Prosím, ne, jen to ne! Jen ať to není alergie na pivo!
