Požadavky odborů rozvrací zdravotnictví a nepřináší žádné řešení

Odbory ve zdravotnictví opět žádají plošný desetiprocentní růst platů. Nevím, odkud pramení jejich přesvědčení, že plošné zvyšování platů problémy českého zdravotnictví vyřeší. Z mého pohledu ho tím spíše rozvrátí.

Odbory několikátý rok za sebou žádají plošné desetiprocentní navýšení platů lékařů a sester. Ministerstvo zdravotnictví navrhuje procenta tři, načež odbory reagují přípravou „Děkujeme, odcházíme 2.0“. Z chování odborů nabývám dojmu, že potřebují vůči členské základně pouze vykázat libovolnou činnost a vůbec neuvažují o reálných příčinách dnešních potíží systému a jejich řešení. Pokud si někdo myslí, že plošným desetiprocentním navýšením platů stabilizuje veřejné zdravotnictví, hluboce se mýlí. Naopak. Vylije drahocenné finanční prostředky vygenerované díky našlápnuté ekonomice z okna, místo aby je zacílil s chirurgickou přesností na řešení skutečných příčin.

Podívejme se nejprve na lékaře. Ano, lékaři nám chybí, ale ne plošně a rozhodně ne kvůli tomu, že by prchali do zahraničí. Lékaři nám chybí ve vybraných regionech a v nemocnicích ve vybraných odbornostech.

V nejedné malé okresní nemocnici nabízí například internistovi i dvě stě tisíc a byt a přesto tam nikoho nedostanou. Pokud se podíváte na inzerci prodeje ambulancí, po republice je spousta extrémně lukrativních s potenciálním obratem v milionech Kč ročně k mání i zdarma, ale nikdo si je nevezme. A proč? Jelikož lékaři chtějí především do velkých měst s veškerým zázemím pro rodinný život.

A jak je to v nemocnicích ve velkých městech? Těm chybí především mladí atestovaní lékaři. Ovšem opět nikoli proto, že by dostali více peněz někde v zahraničí. Oni dostanou více peněz v České republice, ale v ambulantním segmentu. V ambulanci lékař vydělá podle toho, kolik vykáže péče, nemá žádný absolutní strop (regulace existují, ale nikoli formou tvrdého stropu). Zároveň nemusí sloužit po nocích a o víkendech. Nemocnice nedokáže lékaře ohodnotit tímto způsobem, jelikož má od pojišťovny nepřekročitelný absolutní strop ročního rozpočtu. Nedokáže tedy lékaři dát smlouvu „kolik uděláš, tolik ti zaplatím“.

Jsou i další problémy, mezi nimi například složitý a dlouhý systém vzdělávání, ty zde ale nechci rozebírat. Pro demonstraci nesmyslnosti požadavků odborů stačí ty dva uvedené. Jestli se mají lékařské odbory na něco zaměřit, pokud chtějí opravdu pomoct lékařům i veřejnému zdravotnictví, potom je to zvýšení atraktivity práce v regionech a postupné mazání nerovnosti mezi úhradami ambulantní péče v nemocnici a mimo ni.

Podívejme se ještě na zdravotní sestry. Problém celého systému je v tom, že je jich nedostatek. Proč jich ale je nedostatek? Není to proto, že by masově odešly ze zdravotnictví pryč. Je to proto, že jsme jako Česká republika před 15 lety zaspali a nepodporovali mladé spoluobčany stojící před rozhodnutím, co budou v životě dělat, aby dávali častěji přednost povolání zdravotní sestry. Dnes na trhu práce zkrátka nejsou a plošný desetiprocentní nárůst je nevykouzlí.

Jestli něco v nemocnici potřebujeme, tak je to mít volné prostředky na diferenciaci platů sester podle náročnosti práce. Ale ne o pár set korun, ale o desítky procent. Tedy přidat sestrám ano, ale ne plošně bez rozdílu, jelikož práce sestry ve směnném provozu na lůžkovém oddělení chirurgie nebo interny je úplně o něčem jiném, než práce sestry na očním. Státem dané tabulky žádné rozdíly nedělají, musí je udělat management nemocnice, tak to na něm nechme a nevnucujme mu nesmyslný plošný růst.

Zároveň u sester je problém z regionálního pohledu do určité míry opačný, než u lékařů. Největší nedostatek je ve velkých městech, obzvláště extrémní je Praha. Naopak v dalších regionech jsou často problémy menší (neříkám, že neexistují). Reflektuje toto nějak plošný růst? Ovšem, že ne. Podpora dostupného bydlení a dostupných míst ve školkách s prodlouženými hodinami by pomohly nesrovnatelně více. Proč se odbory neangažují zde?

Na okraj bych ještě zmínil, že jestli ještě pár let po sobě utopíme veškeré nové prostředky systému na plošné navyšování platů, tak nám za a) některé nemocnice asi spadnou na hlavu (jelikož na investice tak nezbývá nic) a b) v důsledku výše zmíněných reálných problémů nebude v některých místech a odbornostech kam za lékařem zajít.

Zároveň bych tímto vyzval odborové organizace, že když říkají A, musí také nutně říct B. Pokud chtějí takto masivně a plošně navyšovat platy, nezbude na řešení výše zmíněného či například investic. Pokud budeme navyšovat a zároveň řešit reálné problémy, musí stát všem občanům zvýšit odvody na pojistném, popřípadě zvednout platbu za státní pojištěnce, a tedy zvýšit daně, aby na to měl. O tomto nepříjemném a nepopulárním B ale odbory mlčí.

Tedy abych skončil pozitivně. Pojďme identifikovat skutečné problémy, které veřejné zdravotnictví pálí, a pojďme zacílit dodatečné peníze v systému na jejich řešení, nikoli na bezmyšlenkovité rozhazování.